MODLITBA FAUSTOVA.
Ve chvílích šera, když zrak pláčem rudý
se v nejistotě v stíny noční ztrácí,
když staré sny a naděje a bludy
jdou spat jak honbou unavení ptáci;
Kdyžkdyž duch v té vřavě skalný štít si hledá,
kam schvácené by svoje křídlo složil,
tu z hlubin duše těžká mha se zvedá
a zraku ducha prázdný prostor ožil.
Tu jiný život po svém touží právu,
to život bájí, fantomů a stínů,
v něm Lítost zvedá trním spjatou hlavu,
syn její Stud se vzbudí v jejím klínu.
Tu vládne minulost! Ó děsná vláda!
Hle, hodin kyvadlo jest žezlo její,
slyš, každá rána jak mi v duši padá,
ta výčitkou a ona – beznadějí!
A náhle vidím jak v zrcadle páry
řad hrozných zjevů, ten mne soudit kráčí,
jak z nočních stínů skládají se v tvary
a zvolna táhnou – já je vidím v pláči.
54
Ty skrývají tvář ve závoje smutku,
a ty jen v dlouhé, rozpuštěné vlasy.
To naděje jsou, jimž nepřán květ skutků,
jež sotva slzou porosily řasy.
Těm na čele mdlá hvězda slabě kmitá –
Ó stíny žen, jež miloval jsem kdysi,
má vzpomínka kol hrobů vašich lítá
a děsný pláč můj v tichý sen váš mísí.
A v jejich stinném, démonickém roji
(co klesám juž v beztvárné moře snění)
jak bájný kolos nad mou hlavou stojí,
jak ohnivý sloup plá v tmy mého bdění
Onon, strašlivý ten anděl Hospodina,
jak Jan ho vídal Pathmu nad skalami,
on, k nebesům když vzroste lidstva vina,
jenž s mečem zhouby lítá nad vodami,
Onon, který z bahna přišel od Kocytu,
na křídle jemu mha a chmury visí,
háv jeho plane v purpurovém svitu,
vlas černý vroubí tváře dumné rysy,
Onon, nejstrašnější z nadpozemských zjevů,
pod jehož patou zaplá pekel vření,
on, anděl pomsty, odplaty a hněvu,
a zhouby, pádu, kletby, zatracení!
55
Jenž od pravěků stojí nad oblaky
a pouze čeká na kyn vůle vyšší
a k zemi v mlze upřené má zraky
a uchem hvězdné harmonie slyší
Aa jednou rukou hvězd řetězy splítá
a v druhé pohár zahynutí třímá
a komety za vlající vlas chytá
a tlumí žár jich perutěma svýma!
A čeká jen, by mocným paží vzmachem
zhas’ oheň sluncí, vypráh’ stepí zřídla
a zem oblitou svého ohně nachem
jak Sisyf balvan chytil na svá křídla
Aa prostorem ji dál a dále valil
a smýkal jí a ryl jí v hrudi mroucí,
jak perly vína hvězdy v číš svou nalil
a zpátky vrh’ je v chaos všemohoucí!
Ten chaos země, luny, sluncí v zmatku
jak skály titani by vzhůru hodil
a bohu řek’: Viz k novým světům látku,
dej život jim, bych dál je bezdnem vodil!
Dej život jim! Po myriadách roků
je ztroskotej, toť hádanka je celá,
jen změna život jest a vše je v toku –
Co člověk v tom? Jen jiskra osiřelá!
56
To vidím, slyším v nocích, v těžkém boji,
mdlý pláčem, když se nořím v tůně dumy –
ó kterak často v muk a strastí roji
mně zdá se juž, jak jeho křídlo šumí!
To vidím, slyším, když na ňadrech ženy
jsou moje rty v polibků tísni němy –
mně zdá se, že umírám přeblažený,
svět širý že on skrývá perutěmi!
Však darmo volám z bojů utrpení
a darmo volám ze snů sladké něhy,
jak bájný kolos zří on v moje snění
a čeká jen o bezdna opřen břehy,
Aa jednou rukou řetězy hvězd splítá
a v druhé pohár zahynutí třímá
a komety za vlající vlas chytá
a zář jich tlumí perutěma svýma.
A kolem něho spějí stíny, stíny,
jež odhalují budoucnosti taje,
jež střeží práh, kde začíná svět jiný,
snad Sibylly, snad Eumenidy báje.
Kdo jsou? Kam jdou? Jich slzy zrak můj pálí,
jich smutný průvod jde v mou duši zpátky,
a cítím, jak mne rubáš temna halí,
a usínám, jak druhdy v klínu matky.
57
Jen ze sna rty mé modlitbou se chvějí:
Ó Pane, přej mé duši tolik síly,
když zasnoubil’s můj život beznaději,
když opustil mé sny tvůj anděl bílý
Kdyžkdyž nedopřál’s mně, by dech lásky sladký
po vedru dne mou hlavu ukolíbal,
když nedopřál’s mně, bych šedý vlas matky
a zlatou kadeř nevinnosti líbal,
Kdyžkdyž vědy plod mně naplnil jsi prachem
a naplival mi slinu v krásy kalich,
když bláto díl můj, kde jsem vzplát chtěl nachem,
když nejmenším jsem stvořen v středu malých,
Kdyžkdyž z knihy tajů smích se na mne šklebí
a holá lebka z tahů ženy sličné,
když úděl můj slát pouze vzdechy k nebi
a kletby jen a lání ustavičné,
Kdyžkdyž vzal’s mi vše, ó přej mi stíny, stíny,
z nichž aspoň mír se v srdce zmdlené sklání,
já nereptám víc, že mám osud třtiny,
jež každým větrem v pláči hlavu sklání;
Óó viz ten rákos, co má šumných zvěstí,
co zpěvných ptáčat slétne mu do klína! –
O přej mi sny! Vždyť to jest také štěstí
zřít, jak nám v nitru Slunce uhasíná!
58
A já měl slunce ve svých ňadrech celé,
tož slunce lásky, poznání a snahy –
čí vina to, že mrak dlí na mém čele,
že Job jest duch můj na hnojišti nahý?
A já měl Slunce v žil svých krvi žárné,
já stvoření tvé objat chtěl jsem všecko,
čí vina to, že tady vše jest marné,
před tebou mudrc největší že děcko?
Ó kdyby aspoň zahynula se mnou
ta neúmorná touha obrovitá
nahlédnout v tvorstva dílnu přetajemnou
a hledat, čí tvář v masce kosmu skryta?
Bych poslední byl aspoň z lidských synů,
jenž chce a touží k dobru, k světlu, k spáse!
neb nad vesmíra aspoň zříceninu
bych skloněn zřel, že provždy zavírá se
Tenten řetěz muky, badání a práce,
v němž hyne člověk v pochybností roji,
v němž přístav jediný jest – resignace!
Však darmo život zas přede mnou stojí:
Toť onen děsný anděl Hospodina,
jenž nová lidstvu tvoří utrpení,
před nímž i gigant křehká jest jen třtina,
on, bájný kolos, trčí v moje snění.
59
On velí denně: Zpátky k svému pluhu!
zpět v řemeny a pod jho, duše bludná,
zpět všednosti a bídy do popruhu
a konce nebude mít pouť ta nudná.
A sama smrt jest novým jen mu prahem,
zkad nové žití v nová muka láká,
vše ironicky deptá v bláto šmahem
a zase vznáší k hvězdám nad oblaka,
Pročproč, neví sám, by myriady roků
se držela ta kosmu hračka celá.
Jen změna život jest a vše je v toku.
Co člověk v tom? Jen jiskra osiřelá!
Nuž zhasni tedy, pozděj’ nebo dříve,
co krůpěj v moři, hvězda v dráze mléčné,
ó zhasni, bysi po létech vzplál, dive!
v té proměn věčných řadě nekonečné!
60