PRVNÍ SLOVO.

PRVNÍ SLOVO. A na počátku bylo Slovo.
Má dcera zkouší říci první slova. Jde ztěžka to – však začíná vždy znova, vždy ku prvnímu pokusu se vrátí a vždy jí při tom úsměv líčko zlatí. – Můj duch nad knihami se v dumy ztrácí, i myslím, že to šveholí juž ptáci tam dole v parku, že tu vesna sladká. Jak letos byla nám ta zima krátká! Zní dál proud zvuků jasnější a větší, to zlomky jakés neznámé jsou řeči, že andělé tak mluví – praví báje – mně sladší však to nežli hudba ráje. – A mysl moje těká do daleka: Zřím, člověk první jak se slova leká, zřím onen zápas z tmy ku světlu výše, než myšlénka v květ slova vzplála tiše. – [119] O jaký zázrak bojuje mé děcko! Vždyť pravé lidské slovo, to je všecko, to rosa v úpal, to květ měkký v hloží, to teprv člověk, jediný syn boží. – Toť anděl, který stoup’ na hlavu zmoka, jež sluje tma, toť hymny první sloka, již lidstvo zpívá, v nehynoucí kráse, jež v každé kolébce se rodí zase. – Za ním se obrovské Véd jitro smálo, jež Ossu s Pelionem k hvězdám vzpjalo, to klesá před ním rámě titanovo... Ó dítě, zkoušej dál své první slovo! – 120