MEZI VESNICKOU MŠÍ.

Jaroslav Vrchlický

MEZI VESNICKOU MŠÍ. – Pí. Sofii Podlipské. –
Vzduch letní byl pln vůně, jasu, něhy; pod skalou řeka zelenými břehy se vinula skrz olší tlumy, po nebi táhly velké mraky bílé jak plachty vzdušných lodí beze cíle a v dálce modraly se chlumy. U hřbitovní zdi stál jsem. Kostel veský se díval stromy v zamlklý kraj český, dnes neděle, mše byla právě; po hrobech pivoňky a růže květly, tu motýli dva purpuroví vzlétli, tam ještěrka se mihla v trávě. Zněl varhan hlahol veliký a slavný a chorál k němu posupný a dávný přes hroby, skálu, táhnul k vodě, a vítr ob čas zadul v staré lípy. Ten mrtvých život s žitím, jež tu kypí, se v divné zdál být shodě. A moje hvězdné pantheismu dumy a víra těch, nad nimiž lípy šumí, vše padalo si do náručí; 128 můj pohanský zpěv jásal v píseň víry! Ráj obrovský byl přede mnou svět šírý, kde pouze život pučí. Co na tom, že se tady člověk trudí? Nechť poznáním i věděním jsme chudí, jen silní buďme všickni láskou! Pak všecko jedno, básníku, co bájíš! i to, co, víro neúprosná, tajíš pod hrobů černou maskou! 129