NA HŘBITOVĚ V DEN DUŠIČEK.

NA HŘBITOVĚ V DEN DUŠIČEK.
Byl svátek mrtvých... Já děl k svému srdci: Ó srdce, které dýcháš pouze láskou a živeno jsi přízně sladkou rosou a laděno vždy poesie hudbou, ó srdce, rozkvětlá ty smavá růže, čím tobě svíce jsou a hrobní věnce? Čím tobě usvadlé ty suché věnce, v nichž vítr úpí jako duma v srdci, čím tobě myrty jsou a bílé růže na hroby mrtvých naházené láskou, ty živeno jež Saphy božskou hudbou zveš slzy rozkoše své duše rosou? Čím tobě slzy splývající s rosou, čím tobě smrt, čím hvězdné ráje věnce i s mystickou svou čarozvukou hudbou? Ty nebe samo nosíš ve svém srdci, v němž bůh se tobě objevuje láskou, a vykvětá ti z něho štěstí růže. Ó dejte mi sem rychle růže, růže! Ať zmizí hroby vlhké noci rosou, ať zmizí, v kolébky se změní láskou, 139 ať pouze radost plete srdcím věnce, ať pouze láska mluví lidem k srdci svou nejkrásnější, nejluznější hudbou! Jsem jako zmámen zvonů smutnou hudbou i vůní, kterou hrobní dýší růže, kdos balvan přivalit chce k mému srdci, mé oči jasné zkaliti slz rosou, mých zvučných rhythmů rozdupati věnce, smrt sama křepčiti chce s mojí láskou. Já ale k smrti pravím: Budiž láskou, buď životem a spij se jeho hudbou, a znova zkvětou hřbitovní tvé věnce a z důlků očních budou tobě růže se hrnout operlené slasti rosou a slavík hnízdo bude mít v tvém srdci! Tak lásku v srdci svět vykoupíš láskou, že bude plesem, rosou, tancem, hudbou, jak růže sprchnou na tě hvězdné věnce... 140