Ekloga. X.

Jaroslav Vrchlický

Ekloga.
X.
Rád v podjeseni chodím po nábřeží, kde svadlé listí akacií leží a šumně šustí, jak se ho tkne noha. Sny budí se tím zvukem, s nimi mnohá se upomínka z minulosti vrací. Jest večer. V šedé mlze hrad se ztrácí, pruh luny bledý hasne za Petřínem, kraj dole halen obrovitým stínem, jak propast zeje. Sem tam světla vzplanou a clonou stínů hrají mlhotkanou, jak rudé slzy v řece kmitajíce. Ta plyne beze zvuku. Víc a více hvězd nebem zahoří a světel dole. Tu zdá se, jakby usazeny v kole z dna řeky plály, tam tak blízko leží, že strážné světlo na vysoké věži máš za hvězdu, jež hustou mlhou hoří. 96 Jak černé stíny mostu sloupy noří se v tiché vody, jejichž barva tmavá se v šupiny a kruhy rozehrává dle dechu větru. Podél řeky domy se řadí v tmavé spousty. Černé stromy jsou bez listů a trčí bez pohnutí. Jdem sami bez slov. V každém zavanutí se zachvějem, blíž tulíme se k sobě, nevím, jak v svých mám její ruce obě, a cítímcítím, její skráň se k mojí kloní; snad lije večer tichý smutek do ní, že těžká předtuchou a sny se níží. Nač myslí milující, když se blíží ve stínech noc? Před námi mizí cesta. Tu v podjeseni, večer, v středu města, hluk jehož zní nám v patách dosti blízký, rád vzpomínám na večer šeré vísky pod strání hor a na veliké lesy. Jak nyní tam jest? těžká mha se věsí na zamyšlené bezelisté kmeny. Pod suchým listím ručej bez ozvěny spí unaven; ni klestí nezapraská. 97 V těch místech, kam nás vodívala láska, kde smích náš zněl a zpěv, tam ticho dumné – až zachvím se a přesvědčím, že u mne ta posud kráčí, jejíž úsměv Vesnu mi kouzlí věčnou a jež sladkých ze snů ku ještě sladšímu mne žití láká. Pak domů jdem a cestou na oblaka se díváme, jak zvolna nebem táhnou, a v dálce tak se k ztmělé řece nahnou, jak nebesa by v náruč klesla k zemi. Ba pro nás klesla. Ret můj blahem němý tvou hledá ruku. Zrakem hovoříme, a celé jaro lepších dnů to dříme nám ve srdcích a tam svou vůni dýše. A cítím, kterak život plyne tiše. 98
Básně v knize Eklogy a písně:
  1. Tys ještě dobré, smavé dítě,
  2. Jarní větry.
  3. V alejích.
  4. Ekloga. I.
  5. První láska.
  6. Píseň.
  7. Cesta u lesa.
  8. Slavíci.
  9. Ekloga. II.
  10. Na křídlech větrů.
  11. Já v jihu slyšel zpívat ritornelly,
  12. Zas v květu stařičký květ jabloňový!
  13. Ten jasmínu dech tak je milý, sladký!
  14. Hle rudý kaštan v jednom ohni stojí!
  15. Co chce ten měsíc nad brázdami polí?
  16. Zas ritornell! Ty řekneš snad: jen hříčka!
  17. Já řek bych tobě: Zůstaň, dítě, na vždy!
  18. Hle, planý mák jak hoří divým nachem,
  19. Hloh kůrou svou mi kouzlí sladké báje,
  20. Proč ritornell si hraje stále s kvítím?
  21. Šla přes lávku – Co řeklo echo skále?
  22. Až přijdou růže, pěkně poprosí tě,
  23. Psal jsem ty verše – tu mi lampa zhasla –
  24. Burnsova svatba.
  25. Zda byla tady juž?
  26. Ekloga. III.
  27. Ó jen se dívej!
  28. V lese po dešti.
  29. Píseň.
  30. Ekloga. IV.
  31. Vždy a všade.
  32. Lesní motiv.
  33. Ekloga. V.
  34. Tak mám tebe plnou duši.
  35. Po přečtení listu, v němž mi vypravovala své sny.
  36. Ekloga. VI.
  37. Jak drahokam.
  38. Serenada.
  39. Ekloga. VII.
  40. Snět střemchy k mému sklonila se čelu,
  41. „Zas ritornelly?“ – divíš se, mé dítě!
  42. Mé čelo v trávě chladí vláha rosná
  43. Květ jahody bych s úbělem tvých lící,
  44. Nad ploty kvete střemcha, hlohem bělá
  45. Květ jabloně se rdí a růže plane,
  46. Co starosti a trudy? – přijdou samy!
  47. Ve trávě v chladu prosníti den parný
  48. Než zraje plod, dřív spadnout musí květy.
  49. Buk s břízou v objetí se k vodě klene...
  50. Ty dlouhé zimní večery! vždy sami
  51. Ten, „dítě mé“, jest konvalinkou v trávě,
  52. A každá chvíle bez tebe jest celý
  53. A kdo ten zázrak učinil, zda nebe,
  54. Jen vzpomínku!
  55. Jdou mračna přes hor vrcholy.
  56. Ekloga. VIII.
  57. Co se děje večer.
  58. Ukolébavka.
  59. Noc v lese.
  60. Ekloga. IX.
  61. Náhrada.
  62. Ekloga. X.
  63. Sloky.
  64. V dveřích parku.
  65. Hlas v krbu.
  66. Píseň.
  67. Pod obraz Danteho v předvečer svého sňatku.