Kořist oceánu.

Kořist oceánu.
Triumf Kaliguly! – hle v jeho čele na černých ořích jedou hlasatelé, brnění z šupin září na jich těle, na přilbách trčí rohy bůvolí! Dál orli legií a řady slonů, pak nepřehledné šiky legionů, v jich středu caesar na zlaceném tronu, laur s čela splývá na háv sobolí. Jak vlny moře v slunce objevení, tak tichne lid a kleká v udivení a poslouchá ve trub a bubnů hřmění, co hlasatelé hlaholí: Ó třikrát Evoe! do prachu skloňte hlavy! do Kapitolu bran vjezd hlučný caesar slaví, buď chvála mu a čest! Trůn jeho ověnčen jest moře skvosty všemi, on vladař národů, největší král na zemi, on bohů věčí jest! 36 Dnes číše do pěstí! kol thyrsu viňte revu! dnes růže do vlasů! dnes do plesu a zpěvu! lev hladový juž řve za svými mřížemi; dnes věncem břečťanu jak zelenavou duhou oviňte stožáry i vojína šij tuhou, jež skví se jízvami jak šípek růžemi! Buď caesar veleben! Jej světa obzor slaví, on tam se odvážil, kde v mlhách bouře staví, by krátce ztrhla jej, svůj z plachet větrů stan; on kráčel po vlnách, on ryl ve mořské hloubi, on prošel skalné zdi i korálová loubí, a mocnou pěstí svou on zkrotil oceán! On věčí Pompeja, i Caesara je věčí, on svojí kořistí i Germanica předčí, on první na světě i s živly válku ved’. Co jiní loupili? jen ženy, skvosty, oře; tím vším on pohrdnul a šel oloupit moře, jež skříň svých pokladů mu otevřelo hned. Ó kterak užasnul ten mořský stařec sivý, když jal se prohlížet království jeho divy, když jeho stráže zbil, ano když spoutal jej; když lámal korály, jež nosil místo berly, když z vousů, mořských řas, mu škeble rval a perly a rohů svojich jek v tritonů mísil rej! 37 Tu darmo vzpjaly se jak hory mořské pěny a lodě válečné, jež dávno pohrobeny, i lidské mrtvoly vychrstly z hlubin svých; on jezdil nezlekán zelenou jejich hřívou a v ptáků mořských jek i větrů bouři divou jak slunce ve mlhy pad’ zvučný jeho smích. On vmísil nohu svou i v Nereidek plesy, svým krokem zburcoval vln potvory a běsy, že lezly z hlubin svých – ó jaký šum a jek! Tu žralok s pilounem, jenž řeže boky lodí, tu strašná velryba, jež v kalu dna se brodí a stříká k obloze vod jasný paprslek! Leč jeho kynutím i září jeho oka hned prchly zděšeny svých skrýší do hluboka; jen nad ním ve mraku se ptactva zástup nes’, tu mořská vlašťovka, jež plavcům v plachty vráží, i racek, bouře syn, i orel – jakby k stráži kol něho zavanul jich křídel šum a ples! Vše, skály, propasti a hlubiny se chvěly ve věčí úzkosti než druhdy Dardanely, jichž plece urputné kdys Xerxes bičoval; však caesar dále jel, kde věčnosti je brána, tam vrazil kotev svou do žeber Levjathana a na něm s vojskem svým celou noc hodoval. 38 Teď slavně vrací se! Jej táhnou bílí oři, ze zlata diadem na čele jemu hoří, kol něho legie a za ním trofeje! Své bílé sloupení juž cirkus otevírá, vše hlásá jeho moc, třesk štítů, roh i lyra, ba v písku areny i krve krůpěje! Ó třikrát Evoe! do prachu skloňte hlavy! do Kapitolu bran vjezd hlučný caesar slaví, buď chvála mu a čest! Trůn jeho ověnčen jest moře skvosty všemi, on vladař národů, nejvěčí král na zemi, on bohů věčí jest! Tak hlasatelé. Průvod v slavném tahu dál s hudbou jel ze Kapitola prahu, lid udivený tlačí se a sráží, kde je ta trofej? vespolek se táží, kde je ta kořist vln? Ó úžas! divení! hle, v středu voje jak táhnou v slávě koní řady dvoje... vůz mořských škeblí pln. 39