Pohřeb v lese.

Pohřeb v lese.
Zahučely staré sosny na skalisku zdivočelém, u studánky plané růže zachvěly se tajným želem. Vykopali cigánovi hluboký hrob pod skalinou, kolem hloh a ostružina trny své i květy vinou. A nad rovem ze zástupu šepce jeden divná slova, že jest plna trpké kletby daleká pouť cigánova. A ta dívka tmavých vlasů na ňadra mu dala růži, líp se to spí v tvrdé skále nežli v zlatě – ve podruží. 46 A nejstarší s těmi slovy do hrobu mu housle hodil: „Ten, jehož jste pochovali, třicet let nám vojevodil. Jeho zrak – to orel v letu, který krouží nad propastí, jeho píseň – vůně lesů, plná snů o dávné vlasti. Jeho mysl – tvrdá skála, srdce jeho – zlato ryzí; teď však hrob mu zaházejte, z paměti ať všechněm zmizí.“ Zakopali – zaházeli, jen ty sosny nad ním lkaly, když cigánů plaché kroky v měkkém mechu umíraly. Nad kamenem u studánky křik a smích a dívčí zpěvy – že tam leží mrtvý cigán, kdož to ví, a kdož to zjeví? 47