Romance.

Romance.
O kéž slunce paprsk ranní, který dělí noční páry, mojí písní zaleskne se jako zlaté lemování v bílém šatu Donny Klary! Úzký život nastiňuje kyprých ňader bujné tvary, oko taje v lesku vlhkém, nudy mráček tiše pluje snivým čílkem Donny Klary. Prchly písně, její sestry, i smích, její soudruh starý, ba juž ani nehoupá se z perlí vějíř – motýl pestrý, v útlých ručkách Donny Klary. 73 Sedí. – Hlava klesla v ruku, v líci hoří divné žáry, ňadrem zmítá bouře divá, div se nepomate v tluku zlaté srdce Donny Klary. Před ní halí stará žena vetché tělo v pestré cáry, šedý vlas a tváře žluté, hnědá ruka napřažena hádá v dlani Donny Klary. „Sup uchvátil holubici, lačnými ji chopil spáry, když chtěl rvát jí pírka bílá, slyšel povzdech žalující, hleděl v oko Donny Klary. S korunkou had vyšel zlatou, na letní se vyhřát žáry, uzřel v trávě spící dívku a korunku svoji zlatou složil na klín Donny Klary. 74 Sup a hádě –“ Slyš! v tom vánek jak by dechl do kytary, znova zas – ó jaké tóny! ó jen pohleď na červánek, jenž vzplál v líčku Donny Klary! Hlavička se bujně vzpjala. „Nech si juž ty nudné čáry! Don Ramiro dole čeká; jeho srdce touha jala po objetí Donny Klary. Shoď mu žebřík provazový, tu máš dukát – a juž vari!...“ Ztichla baba – skříplo okno, venku noc, však den vzplál nový na pavlánu Donny Klary. 75