První růže.

První růže.
Sto let byl juž rabín Lévi starý, tělem chorý, duchem ale jarý, v svatých knihách čítal dnem i nocí, ba i tajná kouzla měl v své moci. Dobře věděl, který strom co šuměl, ba i řeči zvířat porozuměl, a jak poznal léčivou moc květů, tak i postih’ dráhy hvězdných světů. Vesmír, nebe, ba i věčnost celou pronik’ duší zbožnou, myslí smělou; dvakrát přišla smrt – však jaké strachy! rabín zahrál vítězně s ní v šachy. Neodbytná ale v krátké době přišla zase jiné ve podobě, v hrůze pekla nebo v nebes kráse, chytrý rabín oklamal ji zase. 82 Nové jaro přišlo s květy, zpěvy, kolikáté ani rabín neví; po nocinoci, již probděl v tuhé práci, ještě z rána v myšlénkách se ztrácí. Aj, v tom k němu vnučka jeho milá krokem laňky tiše přistoupila, hladila mu rukou děcka něžnou vrásky čela i tu bradu sněžnou. „První růži utrhla jsem tobě, jež vykvetla v sličné jara zdobě, první z květů je ta růže bílá, již nám letos vesna vykouzlila.“ – „Jak že – co to pravíš, dcero drahá?“ a juž po ní vetchou rukou sahá; „růže... růže“ – a zas hlavu sklání ve mladosti sladkém vzpomínání. „Dej sem růži – snad svou tužbu zkojím!“ a juž růži tiskne k retům svojim, div že do ní nevydechne duši, ale běda, pozdě zradu tuší... 83 Šedou hlavu více nepozvedne, oko hasne – a tvář jeho bledne, sotva že na dítě ruku sklání a rtem mdlým jí šepce požehnání. Jarní slunce v komnatu se vkrádá, zvědavo, zda rabín v knihách bádá; jeho duše s hvězdami se druží, ale ruka drží svadlou růži. 84