Španělská romance.
Done Pedro, proslavený muži,
ty ženichu věčný bez vady,
Donnu Elviru kdy, sličnou růži,
přesadíš do svojí zahrady?
Každý večer stojíš u balkonu,
bez konce je tvoje vzdychání,
srdce tvoje bouří v jednom stonu,
div neklesne v propast zoufání.
A přec záříš jako čerstvá kytka,
nechť se v slunci pleš tvá zablýská,
za to přes hedbávná muší lýtka
klátí hrot se tvého kordiska.
Vizte, kráčí nahoru a dolů,
vysoké mu péro s přilby vlá;
slyšte, kterak z tůně věčných bolů
nové vzdechy šepcí ústa mdlá:
85
„Doňo krásná, skloňte se jen trošku
přes balkonu husté mřížení,
jen střevíček, bílou jen punčošku
ať uvidím k svému spasení!
Nedovedu jako floutek mnohý
na kytaru brnkat za šera,
ani více nestačí mi nohy,
bych moh’ balkon slezat z večera.
Připouštím, že čas v svém burácení
mnohé vrásky vryl mi do čela,
ale jedno vaše políbení –
a hned všecky zmizí docela.
Vím, že každé těla mého hnutí
nemá kouzla vábných gracií,
jedno ale vaše obejmutí –
a hned věčným mládím ožiji!
Za to ale dědicem jsem slávy,
jakou sotva uzří příští věk,
řád mám z Compostely, z Calatravy,
zlaté rouno, modrý podvazek.
86
Meč můj dobře maurské roty znají,
admiral jsem a dědičný grand,
před třiceti lety na turnaji
milostně mi kynul Ferdinand!
Doňo má! – co nejdřív se tu mihne
Don Juan, kobylka dvounohá,
věřte, že jej dýka moje stihne,
ale kdy – to vězí u boha!
Doňo krásná, skloňte se jen trošku
přes balkonu husté mřížení,
jen střevíček, bílou jen punčošku
ať uvidím k svému spasení!“
Elvira? – ta ve růžovém loubí
sedí, sama růže v poupěti,
s ráje slastí její duch se snoubí
v Don Juana bouřném objetí.
„Slyšíš,“ šepce lásky sladkým stonem
a Juana líbá na čelo,
„jednou se zas dole pod balkonem
tomu bláznu vzdychat zachtělo.
87
Má znít stále v naše objímání
jeho ston jak skřeky havraní?“
A Don Juan v sladkém usmívání
k jejím ňadrům hlavu uklání:
„Sladká Doňo, slunce mého žití,
moh’ bych sice ostřím dýky své
komáří to zhasit živobytí,
jež chce zářit v touze mladistvé:
Jest mi ale u vás příliš blaze,
než bych znovu lezl na balkon,
pak by mně to mohlo přijít draze,
kdybych nový vznítiti měl shon.
Co budu květ vašich líbat líček
a se kochat v ňader vlnění,
vystrčte mu zlatý pantoflíček
skrz balkonu husté mřížení.
A tak oba oblažíte divem,
stejnou budem pláti milostí:
já ve vašich očí lesku snivém,
on v punčošek vašich bělosti.
88
Libo-li však, ihned ostrou zbraní
na místě mu za vás odpovím!“ –
Doňa retů jeho v pousmání
vějířem se dotkla perlovým.
Vystrčila rychle pantoflíček,
rděla se jak růže v poupěti,
a jak zlatý motýl s jejich líček
lásky sen jim klesl v objetí.
Dole Pedro se skloněnou hlavou
ve ztrnutí zbožném tiše stál
a výš zíral, kde půlnocí tmavou
pantoflíček jako hvězda plál.
Čarovná noc jižní při měsíčku
obrací juž k slunci obličej;
Pedro posud zírá k pantoflíčku –
kde jest ale bílá nožka z něj?!
89