GORGOPHONE.
Perieres, jenž vládl v Messině,
syn Aiolův, stár sotva třicet let,
se octl na svém loži úmrtním.
Tak náhle přišlo to, den neminul,
co s lože vstal, kde sladkou strávil noc
po boku Gorgophony, ženy své;
(dceř Perseova byla líbezná,
a dražší, milejší mu nad život).
pravil k ní: „Chci na hon jíti dnes,
o kanci zdálo se mi celou noc;
teď vzbuzenému nedá mi to víc
i nemám klidu, pokud za křivé
kly nepřivleku sem jej k nohám tvým!“
Jen plachý vtisk’ jí na rty polibek
a hřímal v hvozd, Aiolův pravý syn.
Vůz Héliův se zlatou loukotí
se k moře vlhkým síním nahýbal,
12
když Perieres v paláci se oct,
žel, kance nevlík’ – kanec vlékl jej
kly křivými přes kamení a klest,
co v chybném na nůž skoku chybil jej.
Byl ovšem záhy stihnut čeledí
a rázem ubit, však ten ubohý,
jejž smýkal, přinesen byl na štítu
v svých otců dům, zdrán, sotva položiv.
Ku zraněnému Gorgophona hned
se odebrala, žalně vzlykajíc;
on, věrný soudruh jejích sladkých dnů
(což teprv nocí!), na smrt poraněn,
a umře-li jí? – V hořkém pláči svém
u lože klesla. Bez smyslů byl král,
jen ňader těžce pracujících ruch
cos bájil o naději na život,
však bledá byla skráň až k strnutí
a ruce bez vlády, rty zsinalé,
a oči, hluboké ty oči (kdys
je líbávala nejraději) v sloup,
bez lesku, samé bělmo, civěly
v dál jako mrtvé. Slzí ručejem,
jež pálily jak rozžhavený kov
a tekly hojně králi přes ruce
a v zkadeřený vous i obličej,
na chvilku vzbudil se, zrak otevřel,
z dum omráčení jeho silný duch
se vzchopil naposled, vše strhl v ráz
a plačící jak viděl drahou choť,
tu bolně zasténal, však poslední
svou sílu sebral a děl toto k ní:
13
– „Vím, umřít musím. Umru před jitrem. –
Sen o kanci, jejž uhonit jsem chtěl,
byl záludem jen bohů závistných,
by mohli klidně shroutiti mne v zmar. –
Mé štěstí v tobě a po boku tvém
jim bylo jistě příliš nesmírným
nad každé posud štěstí člověka,
i usmyslili sobě zhoubu mou
a snem, jejž lhali, vylákali mne
vstříc jisté smrti. – Buďsi, vyhráli.
Však jedno jen mne rmoutí, choti má,
že v Hadu šer a přítmí, žárlivě
jež Persefonu svírá královnu
jak posledního smrtelníků všech,
že musím odejíti před časem,
že plný pohár, věčně kypící
a nový denně božských tvojich vnad
jsem nevyprázdnil ke dnu lačným rtem,
že musím odejíti, v rozkvětu
tě nechat plné krásy nejvyšším,
a ty že musíš – zákon velí tak
i otců mrav – schnout nyní napořád
bez muže v svojí vdoví sirotě...
To trápí mne, že ňadra tvá i bok,
tvá úbělová šíj i ramena,
dnů zdlouhavých a líných kořistí,
své mají krásy zradit poslání
a nikoho víc blažit nemají,
jak blažívaly mne. – To strašný cit,
že řadu roků – bozi sami jen
to vědí – schnouti musíš bez lásky
14
a bez požitku nejvyššího žít,
kdy lásky mé jsi neužila dost,
já rovněž tvojí...“
Děl, proud krve v tom
řeč zastavil mu novým přívalem,
a v málo vteřinách byl mrtev již.
Čas Gorgophoně míjel v truchlení.
Však sebe větší nechť byl její bol,
na kráse luzné, vděku spanilém
jí neubylo řadou měsíců;
ba jakýs mnohem sladší půvab spíš
v lad zmírnil tónů sladkým ztlumením,
co v jásotu až příliš hýřilo
v barvách i tvarech. V smutné kráse své
svěžejší byla nežli v štěstí dřív.
Jak mohla, stále myslíc na chotě,
na poslední řeč jeho zapomnít?
Jí velkým zdál se v hrdé smrti své,
tak šlechetným, tak málo sobeckým,
že láska k němu a cit lítosti
jen rostly úvahami, truchlením.
Tak tedy v nivách asfodelu on,
kde mezi bohatýry pravěku
teď kráčí, jistě nejkrásnější z všech,
(si myslívala často ve slzách)
by nezazlil mi, kdyby snad můj vděk
se ještě jiný trhat pokusil,
on chápal by to, řek’ to jasně sám.
15
Ba za své vítězství on nad bohy
by považoval nový sňatek můj,
když uschnout nemá půvabů mých květ.
Tož povinna jsem jeho památce
ten vzdáti hold. Leč, kdo by smělost měl
a odvahu, si vdovu za choť brát,
kde muž, jenž vzdoroval by zákonu,
jenž svatý dosud, nikým překročen?
Pak nová zas ji stihla pochybnost,
zda vskutku její vděky také jsou,
že za to stály by, přes kraje mrav
a obyčej, by směla podat je
v plen tužby nové? – Pohled jediný
v kov hlazený jí odpovědí byl
a rázem přesvědčil ji vítězně,
že pravdu, příliš pravdu mluvil král
na loži smrtelném.
Tak prchal čas.
Tu Oebalus, Cynostův čacký syn,
z Lakedemonu přišel v její zem,
o pohostinství skromně zaklepal
a vyslyšen, jak velel dávný zvyk,
k sirému krbu Periera sed’.
V ráz, sotva Gorgophonu uviděl,
byl podmaněn a dojat hluboce
té přitlumené krásy půvabem
a snivou lahodou, že rozdechnout
je v květ a žár mu bylo sladkostí
již v představě. Nad mládí obyčej
16
byl zamyšlen a málo hovořil,
dny trávil mimo palác na honbě
neb s diskem v cvičení a u večer,
když s královnou se sešel při stole,
vždy čeleď všecka byla přítomna,
ať ženy předly vlnu purpurnou
a muži šípy v toulce řezali,
při číši hovor lhostejný vždy tek’
o minulých dnech, bojích pradávných,
o Periera síle obrovské,
o honbách zlých – – – však srdce k srdci blíž
se nedostalo...
Přišel podzimek,
od moře chladné větry duly již,
a zamlžených Plejad sdružení
zem hrozilo zatopit v lijavcích,
tu Oebalus chystal se opustit
dům Gorgophony, v srdci smutek nes’,
jej vysloviti ale nedoved’,
ač tušil dobře jeho podstatu.
Však myslil, marné by to bylo vše,
jeť vdovou, za choť bráti nelze ji,
ač doma jistě starý otec můj
by potěšil se, nebo proto jen
mne poslal na cesty, sám nesmím zpět.
A co tak dumal, Pana o hermu
se opíraje v háji cypřišů,
(vše cesty v žlutém listí tonuly,
a mlha plížila se stržemi),
17
hle, Gorgophona stála před ním tu,
jak s nebe spadla by, on hled’ jí v tvář,
tak děsně byla bledá, nezvykle,
zřel v očích slzy.
„– Ty chceš odejít?“
hlas chvějný děl, „ó, zůstaň, příteli!“
„– Jak směl bych, mohl bych, vždyť vdovou jsi
a milovala’s jistě manžela,“
on odvětil, též jemu se chvěl hlas.
„– Ba milovala, to jsi pravdu děl,
však umíraje, on sám...“
Slzí proud
a štkání mocné udusily hlas,
a celá chvěla se jak v bouři strom,
když náhle přepadne jej severák.
On v náruč chopil ji a k lavičce
ji táhnul, pod hermou jež omšena
se tměla, kynouc vhodným útulkem.
I cítil v náručí svém, v loktech svých
to sladké tělo nyní teprvé,
co tušil dřív, nad slunce jasněji
mu svitlo, sotva ženy krásnější
by našel v světě... dýchal ve tvář jí
a dlaně třel; když přišla k sobě zas,
tu vyprávěla vše mu podrobně,
co Perieres řek’ jí před smrtí:
18
jak litoval jí, bohům na vzdory
jak přál si, její krásy zralý květ
by blažiti moh’ ještě jiného,
ne schnouti v pochvat stáří nečinně,
květ, jenž se ani plodu nedočkal.
On mlčel stále, zřel jí v oči jen
a tiskl pevněj’ ňadra bouřící
a usmíval se.
„– Jakže, ty bys chtěl
přes mrav a zákon? Vskutku ty bys chtěl,
nechť vdova jsem, svou ženou zváti mne?“
Ji líbaje v tvář, pravil s úsměvem:
– „Kdo v palčivosti pouště by se ptal,
když k zdroji přijde, který křišťály
vln chladných osvěžiti může jej,
zda před ním někdo pil již? Bláhovec
též byl by, kdo by nesmrtelný zpěv
božského pěvce nechtěl slyšeti
jen z dětinného toho důvodu,
že jiného již před ním oblažil?
Kdo z lidí na slunce se dívá sám?
Jsi horší slunce, zpěvu, pramenepramene,
ty dive půvabů všech na zemi?
Co starý obyčej? Hleď, starý Pan
nad námi skrze lišejníků změť,
jež pokrývá mu bradu, rohy, skráň,
se usmívá a jistě žehná nám,
ba skoro řek’ bych, že nám závidí,
19
snad napolo jen, sám jsa polobůh,
však přece závidí – co zbývá teď?
Tak víc neb méně každé srdce jest
po někom vdovou nebo po něčem,
co milovalo kdysi; v Hadu teď,
tvým štěstím blažen, choť se usmívá...
Co bohů závist? On jest spokojen,
my oba rovněž – proto zůstanu.“
20