Žalm.

Žalm.
Ó marnosť nad marnosť! mne v žel kam prchlo všecko, co snil a toužíval jsem, doufal jako děcko? Kde růže jsou ty, jimiž zvěnčit chtěl jsem žití, kde mládí žár, jímž duše k nadšení se nítí? Kde blaha tuchy, jež mým zachvívaly nitrem,nitrem jak slunce třpyty zlaté zamlženým jitrem? Kde kalich blaha, ať jej ke rtům žhoucím zvednu? v mé ruce číš, v níž hořkosť stajila se ke dnu. Já hledal štěstí, že mír práhnoucímu dává a nad propastí bídy kloní se má hlava; já hledal světlo srdci, které touhou vřelo, a noci temno mrtvé celou obestřelo; chtěl rozkoš žíznivý pít, z níž proud živý kane, a nalez’ cisterny jen polo rozpukané. – Ó rozkoš, štěstí záře, blaha všecky zdroje, vás žádal jsem a nalez’ – zápasy a boje. Po letech teď, kdy v západ život můj se chýlí, zda v hruď mou, Pane, padne nebe paprsk bílý? 16 Hle, trosky jsou mé žití, kde se chvatně šeří, jest propasť, kterou slze bolesti mé měří. Ta propasť vždy jest hlubší, vždy má bolesť vyšší; ó rci, zda ruka Tvá jí nikdy neutiší? Či nesmrtelná, Pane, chceš, ať neumírá? či má být kamenem, jenž hrob můj uzavírá?! 17