Dětské sonety.

Xaver Dvořák

Dětské sonety. 1.
V ty drobné řady vaše spěchám rád: v mé srdce hořem teskným rozervané s těch oček vašich sladká záře kane, ó, buďte pozdraveny nastokrát! Váš úsměv, který po rtech oblétat a v tváři hořet nachem růže plané ni v stínu starostí vám neustane, mně z nitra plaší trud i smutku chlad. Jsem šťasten s vámi – ač sám štěstím chudý a plný hořkosti a všední nudy, snů mládí, ideálů skoro prost: co léta hledal jsem vždy marně v žití, teď aspoň srdce nalezlo a cítí, mé dítky, u vás: lásku, upřímnost. 51 2.
Mne dojímá ten tichý pohled váš! cos známého mi z něho v ústret kývá, že bezděky má duše plachá, snivá by za ním spěla na kraj světa až. To sny jsou, svatá mladosti, ach, stráž! mě kouzlem křídlo jejich obevívá, a toužný zpěv jich rosou v duši splývá... Ó, vesno má, proč dnes se dotýkáš mé duše mořem běd a strastí štvané a nítíš žár, jímž nadšení v ní vzplane, by znovu rozpadlo se v popel, prach? – A úsměv váš dí: Nejsi šťasten dosti? i nás se dotknou mrazy skutečnosti; zde šťastni smíme být jen – v zpomínkách! 52 3.
Cit tajemný mě schvátí zas a zas, a slovo na rtu bledém se mi mate, kdy na mne snivě oko upíráte; ach, z něho tryská svaté lásky jas. I nevím, jak, a chvěje se mi hlas, i ruce v klínu křečovitě spjaté; mně zdá se pro to srdce vaše vzňaté mé slovo každé chladné jako mráz. Mně zdá se všední, co vám říci mohu: jak mysl vroucí vznášet se má k Bohu, o hříchu, o němž kdo z vás sotva ví! Vždyť nebes záře po skráni vám splývá, a v duši plá, co v srdci mém se stmívá: jsem člověk hříšný – vy jste serafy! 53

Básně v knize Stínem k úsvitu: