Do album.

Xaver Dvořák

Do album. 1.
Štěstí naše – pták jest zpívající, posloucháš a cítíš slzy v líci, posloucháš a cítíš v srdce ruchu tajemnou a sladkou táhnout tuchu, jako v chóru andělé. Zpívá! Ani nevíš, a v tom zpěvu do jásotu je ti, do úsměvu, a zář zlata, která prší s nebe po nivách a stráních kolem tebe, hoří tobě na čele. Zpívá! Podle rhythmu v tichém letu laškujíce, vznášejí se s květu na květ, s jabloňové vonné větve snové tvoji, mladé naděje tvé, zlatokřídlí motýli. Vůně, plná kouzla, plná taje z modré dálky, zblízka, zevšad vlaje, vstoupá z hlubin duše tvojí skrytě, až se pod ní kloní rozpačitě obličej tvůj unylý. 57 Věříš? – díváš se tak bez pohnutí, spínáš ručky své, jak cit tě nutí; ráj to! co se spřádá v tvojí duši; tiše, tiše, ať se nevyruší sladce zpívající pták! Věř jen! Nač tě rušit nyní ze sna, kolem kvete luzná, sladká vesna; a pták zpívá stále dojemněji, až se nitro, celé srdce chvějí velkým štěstím – ale pak! Doba přijde, kdy se k letu zvedne, zmizí navždy v dálce nedohledné; marně vztáhneš, dítě, ruce za ním, prchne s tvojím dětským usmíváním, nevrátí se nikdy víc! 58 2.
Juž sstoupáš zvolna v život – údolí a snivě zíráš v dálku mlhavou, zář úsměvu ti v tváři chvěje se, zář slunce zlatem plá ti nad hlavou. Za tebou ještě hoří oblaky, to pod šarlatem ranních červánků; pod nohou tvojí růže rdějí se, a strom ti hází květy do spánků. Dech vůně z polí, luk a se strání tvou duši tklivou plní pomalu, jež z oka tvého plaše dívá se,se jak poupě z rozpuklého obalu. Jen sstoupej dál! tak vždycky nebude, kraj kolem tebe zvolna uvadne, zář jara k západu se nakloní a zcela v dálce kdesi zapadne. A kolem mráz – ó, jaká proměna! a jíní na stromu a na keři, a v luhy padne sníh a na stráně, snad zachytne se i v tvé kadeři. Pak jestli obrátíš se v stesku zpět, zkad vyšla’s šťastné dítě poprvé, zas uzříš v dálce jako dříve kdys červánky pozdní hořet do krve. 59 A úsměv zase zbloudí na tvůj ret, snad ne tak šťastný více – smutnější, a vzpomínka, jež kmitne duší tvou, tu bolesť v resignaci skonejší. Pak známé tváře v mysli oživnou, snad mezi nimi – kdo ví – moje též, jež v hrobě bude juž se rozpadat – zda v modlitbách nás slzíc vzpomeneš?! Snad zadíváš se smutná také sem, co vepsal jsem zde dávno na ten list; však nepřečteš to písmo vybledlé – jen srdce po paměti bude číst! 60

Básně v knize Stínem k úsvitu: