JIŘÍMU KARÁSKOVI.
(Po přečtení Jeho Apollonia z Tyany.)
I.
I.
Jsou za tebou ty pusté tesy skal,
po basaltu jichž s přísnou velebou
krev stéká, již vynutil Ideal,
jsou za tebou.
Vše harpye, jichž křivý spár tě rval,
jak mladý Jiří deptáš pod sebou,
sen, jenž tě vzrušil, murou prchá dál!
Ta, o kterou jsi děsnou sázkou hrál,
ta nedotknuta všední pošklebou,
jde vstříc ti – Krása! Vím to. Prach a kal
jsou za tebou!
108
II.
II.
Ty vstříc jdeš Zoře... Začíná se dnít
v tvé duše kalichu, zkad po prostoře
kol proudí perleťový, jemný svit,
ty vstříc jdeš Zoře!
Na prahu jejím ples, tě pozdravit!
Již tichá radost proniká tvé hoře,
tak sladká rosa padá na pažit.
Medusa ustává již kšticí chvít
a vstříc ti duje Krásy moře, moře!
Jak v lázeň křtu pokojný neofyt,neofyt
ty vstříc jdeš Zoře!
109