SONETY SHAKESPEAROVY.

Jaroslav Vrchlický

SONETY SHAKESPEAROVY.
I. I.
Ostrovy zářící v slunci v pochmurném časů všech moři, kolikrát unášen byl jsem tužeb svých divou k vám vichřicí! Z dálky zřel z porfyru skály, z bezdna se tyčí a noří ostrovy zářící! Ohlasů Nymfy tam jeskyně, v hloubi sluje si tvoří, milencům nešťastným; vzdechy zní steré k bledému měsíci, Sireny na skalách pějí vstříc na pozdrav planoucí Zoři! Z hlubiny kopyty zaduní temně Neptuna oři, v dálavu prchají Hory v parách a mlžinách tančící, na štítech skalních bílé plameny, těla žen, hoří, ostrovy zářící! 121 II. II.
Tajemné hádanky ukládala, podeprouc ruku si o spánky, královna ze Sáby a se smála v tajemné hádanky. V leknínech Titanie spala, Puk patřil v hasnoucí červánky, z dálky se flétna ozývala... Vlhavá letní noc báje tkala, v houšti své nesla kahánky druž svatojanských broučků malá – Tajemné hádanky... 122 III. III.
Milenců zpovědnicí jsou subtilné ty jemné sloky, jak zlaté sítě nitě, do nichž Venuši krásnolící žárlivý chytil Vulkán, bubliny rostoucí v toky k milenců zpovědnici. Sny, tuchy, žárlení, trud, rozkoš výskající, žehravých výčitky, vin hlod a Fata dunivé kroky zní v rhytmech v rýmů spjaté pestré šachovnici. Déšť zlatých šípů z Amora kuše ve vichřici unášen vášní – ach, ňadra, ó, ruce a boky! Žen mizících v dálku, rej Brockenu při měsíci, ó, šepty stlumené, ó, vzdechy palčivé, měnící v milence soky, v milenců zpovědnici! 123 IV. IV.
Kam ještě dále rvát mne chceš, násilný duchu? Do jakých bludišť zaplést mne v radosti, v žale? O jakých prasvětech vzbouzet chceš v mé duši tuchu? Kam ještě dále? Postavy tvojetvoje, Hamlet, Lear v zimničném ruchu napřed se ostře rýsují v znělek tvých kancionále, s Julií sténá Romeo vášně své u výbuchu. Kaskady plynou akkordů, stékají od skály k skále, protihra, výpad a útok a odrazy mísí se v uchu, života báseň hořící k nebesům vatrou svou stále vítězná, jásavá, slavná v průsvitném vzduchu, kam ještě dále?! 124 V. V.
Shakespeare, králi, největší z všech, kdo tvořili zde, s dušemi si hráli, za tebou jíti v tvých královských snech, Shakespeare, králi! V tvých hořet a svíjet se plamenech, tvých polnic hlahol slyšeti z dáli, s tisíci mythů všech vzdálených ech. Boly a snahy, dětí smích a dívek vzdech, čím trpěli světci a běsi se smáli, svět, člověk, kosmos, dnes a v aeonech tebou živ tobě jak bohu žertvu svou pálí, Shakespeare, králi! 125 VI. VI.
Kdo moh’ to říci: Přijde trpaslíků četa, o granit bude tvůj nad pyramidy čnící roh býčí brousiti si – malých velká meta! – Kdo moh’ to říci? A přišli, škleb jich v propast dílo tvoje metá. Jak mohlo chytit za prsy tu hroznou lvici, jež drama sluje, zakuklené Fatum světa? Clown sprostý zmoh to – zbyli trpaslíci a nechápou, že z tvojích veršů slétá zlý pomsty Archanděl, jenž zdeptá s hrdou lící zvěř škodnou, oka záloh jež mu v cestu splétá. Kdo moh’ to říci? 126 VII. VII.
Ty kosmu staviteli, srdcí zpovědníku, co pravd se rozletělo jako zlaté včely, kde vzíti slova žasu, modlitby a díků, ty kosmu staviteli! Ty Krásy pravé věčně mladý nápadníku, ty soudce generac, jež přišly, aby mřely, ty záhad řešiteli, diktatore mžiků, Coco znělo paianů, a všecky oněměly – tvé kletby zoufalce i šepot sladkých rtíků v tvých verších tesaných pro věčnost zkameněly – ty kosmu staviteli! 127

Básně v knize Fanfáry a kadence: