Faustulus.

Faustulus.
Syn Markétky a Fausta v žaláři uzřel den, kvil matky zněl mu v bdění a okovů chřest v sen. Byl sotva měsíc starý v ten hrůzyplný mžik, když matku odpravili; jej vzal si žalářník. Jej ze soucitu vzal si, neb její matku znal, ji bez naděje kdysi před lety miloval. Jak moh’, tak vychoval ho, přál vše mu, co jen moh’, jak ve sklenníku poupě vyrůstal slabý hoch. Měl matky snivé oči jak plachá, tichá laň, však při tom otce hrdou a vyzývavou skráň. Měl otce smělé touhy vznést křídla duše v let, však matky tklivou něhu se vrátit domů zpět. Měl otcovy zlé noci, kdy v spánky hřímá krev, a matčiny dny tiché, kdy rtem jde včela, zpěv. VšeVše, co jen mohl, dal mu žalářník starý, žel, sám chuďas brzy umřel a hoch zas osiřel. 105 Tu obci padl v potíž. Zlá věru rada s ním. I začli užívati ho k službám obecním. Vyzváněl den i večer, žil v střeše zvonice, úřadní nosil spisy všem pánům z radnice. Při pohřbech měl co dělat i při všech slavnostech a nikdy neměl klidu a vždy byl shon a spěch. Byl tichý z něho člověk a dobrák od kosti, jenž pro obecní blaho se trudil starostí. Ve klopot všední práce on znal jen hudby lék, ta padla mu v tmy duše jak hvězdný paprslek. Tou oživly mu v hrudi vše struny strhány, ať doma rozchvěl flétnu, ať v chrámu varhany. Žil klidně v rodném městě, byl shrblý juž a stár, jen v modrých očích plálo mu kouzlo zašlých jar. Jen někdy divá tucha ho jala jako vír: Pryč odsud! V konec světa! Tu slyšel hudbu lyr. Tu slyšel praskot hvozdů a děsnou hudbu sfer, ba o poledni v slunce zřel jako v podvečer. Však obyčejně rukou jen do povětří mách’ a divný ten cit zmizel, jen v duši zbyl mu strach. Jen čelo přejel křížem, rty rozchvěl modlitbou a postavy a zvuky v nic rozplynuly tmou. 106 Leč divný ten cit schvátil ho jednou v kostele, hrál na varhany právě. I byla neděle. Neděle velkonočnívelkonoční, tak plná snů i tuch, před níž kdys jeho otci se zjevil Zeměduch. Po „Sanctus“ bylo právě, vír snů mu hlavou táh’ a v oku blesk, hrom v dlanidlani, on do klavesů sáh’, Jakjak déšť to znělo z píšťal, když zvoní ve okap, a rostlo to a rostlo v obrovský zvuků slap. O klenbu chrámu duněl ten tónů katarakt, lid ztratil dech a hrůzou i kantor ztratil takt. Bled od oltáře farář se zdrcen obracel ke kůru, odkud divý huk varhan burácel. On hrál však neustále ve očích divý blesk, a z varhan zněla prosba a kletby, smích a stesk. To byly nářky stromů, jež vítr ohybá, zpěv rozšumělých klasů, jež vánek kolíbá; Aa moře divý chorál a hromné kaskády, fanfary lovčích trubek, kostelní intrády; Pakpak harf andělských tóny, jež slyšet lze jen v snech, naivní, dětských hlasů zpěv o prosebných dnech; Vírvír tance v to, třesk střepů, když číše dopita, a v smích velkého Pana kentauří kopyta; 107 Pakpak mnichů táhlé žalmy a zvony v podvečer a výkřik milionů a děsná hudba sfer! Jak tisíc náhle hadů by trysklo ke stropu, teď sykot zazněl ostrý,ostrý v těch zvuků potopu, Ztich’ztich’ přerván hlahol píšťal a chrámem přelét’ stín: U varhan mrtev ležel Faustulus – Faustův syn. 108