Kiosk.

Kiosk.
Má tlamy divných potvor v každém rohu a s hrotu šikmé střechy nad průplavem drak spouští tady ocas a tam nohu po řezbách v arabesek věnci hravém, kol jasmín divoký a tíseň hlohu dští bílých květů hvězdy celým splavem; jest průplav s můstkem napřed a les v zadu se pojí divné stavbě za ohradu, máš kiosk za květ na pozadí tmavém. Teď malé kolem něho na mýtině jen bažant se zlatým se míhá chvostem, jak druhé slunce v tmavém lesním klíně páv s ohonu i hrdla zářným skvostem, jak drahokamů tříšť by v porostlině a ve kapradí nad rozpadlým mostem zde hrála vyloupaná z vzácných šperků, tu smaragd, rubín, tam plá safír v štěrku jak šperk těch dam, jež bývaly mu hostem. Kde časy jsou, kdy stěn mu ku ozdobě jen lítal štětec, míhalo se dláto, 152 kdy nyní slepá v štítu okna obě kryl gobelin, jak maloval jej Watteau. Teď pusto tu a ticho jako v hrobě, na římsách, lištách zbledlo rudé zlato. A jak to teprv v jeho truchlí lůně! – Tam květů vybledlých jen bloudí vůně, dech lásky zhaslé... Žalno myslit na to! Co polibků kdys tady v objímáních se vyměnilo – jaro květů nemá, ni paprsků na jásavých svých skráních, co šeptů na staré to lásky thema! A v zimě v dobře opatřených saních jak biče praskaly! Teď kol tiš němá... Kde průvody mask, kde jsou serenady? Jen stínů fantastické kavalkady se honí, tetřev tluče perutěma. A bílý holub jak duch těchto míst se nad hřebeny vikýřů v mrak vznese, na sosnách v dáli tmí se kostry hnizd, list žlutý vzduchem víří větrů v plese a žalobný a stenající svist zní z nitra kiosku a dál se třese a brzy pláče osyka a jíva, klen, habr, vrba – vzdechů tisíc splývá na jednotvárnou píseň v celém lese. To píseň minulosti! Z ňader tryskne i hmoty mrtvé; avšak v mračném tlumu zas rázem náhle pozdní slunce blyskne, dřív než se skloní k lesnatému chlumu; 153 tu křikne tetřev, doupnák temně stýskne, les v jednotvárném zastaví se šumu a bažant zlatý v slunce líně zírá, páv zářivý chvost v duhu otevírá a kiosk dál sní pohroužen v svou dumu. 154