Pohádka o Šemíku.
Ty okřídlený koni, jenž bájí odkazem
zván kdys byl Hipogryfem a jindy Pegasem,
roztáhni pro mne v slunci lem zářných perutí,
ať v písni zabouříme si zase po chuti!
V Neumětelském dvorci žil zeman Horymír,
muž klidný, spravedlivý, jenž nad vše cenil mír,
ctil zemi, matku žitížití, a miloval svůj pluh,
a pták byl jemu svatý, skot milý jemu druh.
To pravý český sedlák silného ramene,
ze zlata srdce ryzí, však pěsť měl z křemene,
lid miloval i právo, ku každé křivdě slep,
a říkal: Z darů země je nejsvětější chléb.
Ten vyšel jednou zrána na horu Ousini
a sotva vyšel, dlaní zrak v dálku zastíní
a hledí v levo, v pravo, až v dál kde vrchů lem,
a poznat ani nemůž’ svou rodnou českou zem.
Kde jindy v slunci zářil a šustil zlatý klas,
tam místo zpěvu ženců zněl motyk, lopat hlas
176
a kladiv dopadání a hukot pod zemí,
a místo kvítí v trávě drn tměl se sazemi.
A jak by nad horami tam stála věčná bouř,
v mrak srážel se a splýval na stranách všechněch kouř,
kouř z hromad štěrku, uhlí a z dolů kovkopů,
jak celou zem by halit chtěl v černou potopu.
Bez písně byly lesy a zakalen byl proud,
i skřivan zmizel, zahnal jej ostrý dým a čmoud,
a Smutek táhl pouští, kdys rájem českých Brd;
kůň vychrtlý, HladHlad, za ním a na něm jezdec Smrt!
To Horymír vše viděl, pěsť zaťal divoce
a slza tryskla v zrak mu a zavzdych’ hluboce,
pak sešel v dvorec domůdomů, vzal do kabely sýr,
v pěsť hůl a k Vyšehradu juž kráčel bohatýr.
Tam seděl Křezomysl na stolci ze zlata,
kol stála rada kmetů a sluzi, pážata,
dvůr celý pohromadě, sbor žreců v pozadí
a lidu, vojska plno až k řece v podhradí.
Vše v slunci plálo, hrálo, plál na všem tvrdý kov
i ve úsměvu paní i v zvuku moudrých slov;
na přeskách plášťů hořel, na jilcích mečů hrál,
ba z očních důlků skřítků se kusy zlata smál.
Všech v středu náhle stanul jak olbřím Horymír,
jak v pávů věnec vletěl by samotářský výr,
i změřil zrakem hněvným ten chladný pych a lesk
a z hloubi ňader vyrval se toužebný mu stesk:
177
Jak dávno tomutomu, nad vše kdy skvostem záříce
knížatům šperkem byly jen z lýčí střevíce,
kdy otka Přemyslova za žezlo byla jim
a prostý stolec znakem jich moci jediným?
Ó běda třikrát zemi, slyš, Morano, můj hlas!
kde vládě chladných kovů ustoupit musí klas,
kde na škvár rolník sedá na místo na otep,
kde stříbrnou má rudu, však neví, co je chléb!
Tvé stříbro z lidu slzí jen ztavil zhoubný Běs,
lán klasný zdupán leží a sedrán stojí les,
co chata, tam to buší od rána do šera,
co údol, výheň rudá a kouře jezera!
Lid ožebračen táhne ze vsí jak vyhnanec,
jen kladivo má v ruce, za pasem kahanec.
Jen stříbro, stříbro! křičí, to jeho modla, bůhbůh,
a v koutě plný rezu spí dobrodinec, pluh.
Jen šperky za svou bídu má žena zde i muž
i koňů tvojich hříva, tvůj mlat a štít a nůž,
však s nimi rázem prchla i veselost i klid,
slyš, kníže, nezpívá juž, jen proklíná tvůj lid!
A nad bídu a nad hlad to kletba největší:
Ty v pokladů svých středu zde sedíš v bezpečí,
co ve okovech zlatých lid hladem umírá,
dnes, kníže, po tvém boku já nezřím Lumíra!
Kam děl se pěvec bohů, snad za skřivany prch’
v dál, v čistém ještě vzduchu kde hlavu koupá vrch,
178
kde jasné zurčí zdroje a zvučí ptáků zpěv!
Zde není ho a tebe stih’ velký bohů hněv!
Neb slyš to, píseň pravá tam nejlíp vykvětá,
z úst pěvce v ústa lidu kde spět můž do světa,
při klasů kolébavce, při šeptu bílých bříz,
při klepání kos hlučném – a její vrahem tys!
Však píseň povržená se pomstí, kníže můj,
plamenným křídlem šlehne v tvůj hrad i skalní sluj,
kde nakupena leží tvých skvostů valná změť,
kde z pecnů chleba staly se pecny stříbra teď.
Já varuju tě, pane! – Však nedomluvil víc...
jen rukou kynul kníže a zachmuřil svou líc.
On zbláznil se! dav hučel jak moře ze všech stran,
a kníže kynul zase a vyvedli jej z bran.
A z Vyšehradu vyšelvyšel, jak přišelpřišel, Horymír,
u brány sed’ a tiše svůj jedl chléb a sýr,
a čekal – zatím z hradu zněl hlahol rohů, trub,
až skála echem zněla a rozšuměl se dub.
A Horymír tam seděl a čekal dál a dál,
už kolem něho kníže se s průvodem svým bral;
tu povstalpovstal, jak by náhle byl vyrost’ ze zemězemě,
a Křezomyslu ve tvář zas hřímal dojemně:
Ó kníže, k bídě lidu juž nebuď hluch a slep
a vrať mu, pane, dvojí, jímž může žíti, chléb,
chléb zářné matky země, již dusí chladný kov,
chléb svatý písně vrať mu, ó poslechni mých slov!
179
Pryč s bláznem! křiknul kníže, vrať v stíny se svých Brd,
neb jinak vyštve tebe z bran Vyšehradu chrt;
a juž se mlaty zvedly na pokyn knížete,
jak sršánů roj letí ze svého doupěte.
Já varoval tě, kníže, děl Horymír a šel.
Noc táhla nad Vltavou a kraj se zvolna tměl;
dál Horymír bez cíle šel směrem k Motolu,
až znavený krok stavil ve stínu topolů.
Před ním se v dálku táhnul a stmíval úzký dol,
po mírném svahu stáda bříz rozběhla se kol
a středem luh se vinul jak smaragd zelený,
ve husté trávě pěly, jež nezřel, prameny.
A šikmé stráně hřbetem kde údol uzavřen,
houšť lísková se chvěla i habr, olše, klen,
a jako přísné stráže u vchodu údolí
se tměly zádumčivé a šumné topoly.
Se svahu potok zurčel a dřívdřív, než splynul v mech,
ve stříbrných hrál perlách a zlatých prstenech;
v něm shlížely se hvězdy, jak by je rozhodil,
s divizen pelem v stráni pel jejich závodil.
A potok sladce splýval a šuměl strom a keř,
a slavík kdesi zpíval ve tiché noci šeř,
a bludný chodec stanul, – u zdroje se mu mih’
kmet bílý, jenž pás’ koně; kmet i kůň padlý sníh.
Kmet postavy byl velké, byl v bílý halen šat,
vous bílý s vážné tváře mu tek’ jak vodopád,
180
ve vážných tazích smutek psán s těžkou dumou jest
jak noc, jež smutna táhnetáhne, a přece plna hvězd.
Kůň tiše v husté trávě se u potoka pás’,
a Horymír v tmách viděl, jak v šíji se mu třás’
pár průsvitavých křídel, či utkán noční mhou
a hvězdným svitem oba, kůň s kmetem, přelud jsou?
Však nikoli, kmet zvedá juž zamyšlenou skráň,
na koně mlaskne z ticha, ten krotký jako laň
se blíží k němu, oba jdou Horymíru vstříc,
jenž udiven zří na to a trne víc a víc.
A stařec zahovoří a zní to slavně v luh:
Jsem Lumír, české písně jsem zosobněný duch,
já prchnul v tento úkryt, zde můj je bájný kůň,
kterého křídlem hrouží se zpěv můj v hvězdnou tůň!
Ne pouze písně oř to, on též je mstitelem,
z nozder mu blesky planou a hříva nad čelem
je rovněž z blesků stkána, hřmí s mraky o závod
a křídly předstihuje i větrů chorovod.
Chci svěřiti ho tobě, je krotký jako laň
a děsný jako vichr, jak usedneš si naň;
co zašeptáš mu v ucho, to ihned vykoná,
jen v souzvuk splývá-li to věčného zákona.
Jak mstitel zhrzeného ty zpěvu na něm seď,
jak vichr od Plešivce ty na něm krajem leť,
vraž ve kovkopů doly, tam všecko bij a nič,
tvůj mlat budiž tvým hromem a vichr buď tvůj bič!
181
Ty zasypej vše doly, vše zkruš a zboř a zmlať,
při svitu hvězd sem zase na palouk ten se vrať,
já budu čekat tady při záři věčných hvězd,
spěj, mstitel chleba, písně; věz, oř ten Šemík jest!
A juž mu seděl v sedle ač zdiven Horymír
a juž se dali skokem, jak pampelišky pýr
polétá hnaný větrem, když blízko podzimek;
zem pod nimi se třásla, táh’ s nimi živlů jek.
Hoj, jaké baby sedí tu v šedých plachetkách?
Ne, to jsou nízké chlumy Berounky po stranách!
Skok divý, přelétli je, mlh strhali jim háv,
až jisker rudých příval šleh’ z křemitých jich hlav.
A dál to jelo, hřmělo a dvakrát taký skok,
cos před nimi se tmělo jak v tmách svinutý zmok:
to kovkopů jsou chaty, nad jícnem šachet v tmách,
tam vpadli blýskavicí a sili děs a strach.
A nastal divý nářek a nastal pláč a kvil,
kdo mohl, prchal v dálku a zbit byl, kdo tu zbyl;
blesk před nimi jen letěl, ten krovy chatek sžeh’,
a vítr celou silou kol do stěn šachet leh’.
A ty začaly praskat a bortily se v ráz,
a bylo štěrku moře, co dříve pevná hráz,
tříšť jedna níž se sula, skal nejpevnější zeď,
jak Šemík do ní vrazil, ó děsná spousta, změť!
A do zásoby stříbra, do rudy spousty pad’
žeh z hřívy Šemíkovy a žhavý vodopád
182
se rozlil v směsi divé, vše hořelo tu kol,
jak sirné jedno moře se vlnilo vše v dol!
A nad tou spoustou lítal jak přelud mlhavý
stín Horymírův, kmital se blesk mu u hlavy,
co Šemíkovi z nozder a z hřívy sršely
kol jisker snopy, jak by v noc hvězdy pršely.
A nežli jitro kalné se vzneslo z šedých mlh,
než blatuchám na louce od rosy pohled zvlh’,
vše bylo zřícenina a trosky, poušť a rum,
jen černé mraky kouře se nesly k nebesům.
A znaven hromnou jízdou oř bílý v trávu kles’
a znaven jezdec jeho pot utřel, dolů slez’,
pak pást se nechal koně, jej zvolna nechal jítjít,
kam chtěl, až všecky hvězdy zas vyšly na blankyt.
Na louce u Motola zas v promyku hvězd stál
a starci koně vrátil, jenž naň se čekat zdálzdál,
a nežli jedním slovem moh’ zašeptnouti dík,
kůň bílý i kmet bílý jak mlhy pruh mu znik’.
A sotva slunce vzešlo u Vyšehradských bran,
stál Horymír jak žebrák, byl schvácený a zdrán
a nebránil se ani, když, dílo prorady,
jej obvinili, chytli a vedli do rady.
Jej usvědčili brzy, že on byl škůdce hor,
soud kmeti vyslovili, jim žreců svědčil sbor,
a takto výrok soudu, a neodvratně zněl:
Má zahynouti chlebem, když o chléb starost měl.
183
Až zalkne se, má chleba do chřtánu se mu cpát
a na varyto k tomu má kněží sbor mu hrát,
chtěl chléb a píseň, nuže, ať obé zakusí
a obojím se zalkne a v mukách zadusí!
To Horymír vše slyšel a na kolena kles’,
tvář svoji sklonil k zemi a ruce k nebi vznes’,
pak zašeptal cos v trávu, nikdo se nenadál
a v tom oř sněhobílý stál před ním, sotva vstal.
A než se nadál kníže a vládyka a kmet,
juž bleskem oři v sedlo on vyšinul se hned,
cos pošeptal mu v ucho, poklepal jemu plec,
v tom všichni zřeli divnou a neslýchanou věc:
Kůň rozpjal náhle křídla, jež nikdo nezřel dřív,
a nežli kníže vojsku a sluhům v povel kýv,
v skok nádherný se rozpjal, všem lidem přes hlavy
slít’ s Vyšehradské skály, přes šířku Vltavy.
A jak se opřel v skálu, vryl znak tam divných run
a pod kopyty znělo to jako záchvěv strun,
a sotva udiveni se podívali v dál,
kůň s jezdcem, hvězda bílá, na druhé straně plál.
A jeli zas, až přišli, kde palouk v středu skal,
tam Horymír zas kmetu Šemíka odevzdal,
dřív pohladil mu hřívu a políbil ho v šíj
a šeptal: „Duchu písní, ó žij nám pro vždy, žij!
Neb naše píseň pravápravá, ta nejlíp rozkvétá
z úst pěvce v ústa lidu, kde spět můž’ do světa,
184
při klasů kolébavce, při šeptu bílých bříz,
při klepání kos hlučném, a jejím duchem tys!
Zas rolník zvedne pluh svůj, rez jeho očistí,
zas ptačí zpěvná hnízda se snesou do listí,
zas bude čistý potok, zas vznese v modrý vzduch
jak zpívající hvězda se skřivan, dobrodruh.
Zas krajem bude hlučet jen v písnipísni, smíchu hlas,
a zlatem bude plný se sklánějící klas.
Ó Lumíre, juž vrať se, zas na svůj sedni trůn,
ať zavzní Vyšehradem i vlastí zlato strun!
Kmet zmizel, Šemík za ním. On v sled jim pozdrav kýv’
a v dvorec svůj se vrátil a žil tam jako dřív;
u knížete a lidu žil v svaté úctě dál,
neb lid, ten miloval jej a kníže se ho bál.
Nuž okřídlený koni, jenž bájí odkazem
byls jednou Hipogryfem a jindy Pegasem
a Šemíkem – ty duchu s tou hvězdnou perutí,
dík, v písni zabouřili jsme sobě po chuti!
185