Mnich.

Mnich.
Kdys v starém jsem ho viděl refektáři, jak vykouzlen by štětcem Zurbarana: V zčernalém rámci přísná bledost tváří, pleť jako z visionů divných stkaná, v hlubokých očích zážeh s tmou se sváří, ten pohled zeje, otevřená rána! skráň stlačena ve sporých šedin věnec, šij vztyčená a ruce na růženec, jak v modlitbě by chtěl se dočkat rána. Sta nevysněných, tajných visionů se chvělo mu pod spuchlých víček řasou, rty tenké, jak by volaly: Já tonu, ó Pane, podej ruku, buď mou spásou! Jsem rozšlápnutý květ tvém na záhonu, kde hřích a hanba se jak červi pasou, svět pode mnou se v kalné ztrácí mlze, já nemám slov a proklínám své slze, jsem zrazen láskou, opuštěn jsem krásou! Však déle když jsi badal v tmavém oku, tu viděls, jak tam jiskra šlehla divá, 194 žár orgií, jež nezdeptal chvat roků, kdy, plachá laň, se láska v srdci skrývá, kdy ruka znala tvary dívčích boků, po kterých vášeň luznou notou zpívá, třesk pohárů a kostek rachot v číši a sladší polibků zvuk v stmělé tíši, kdy hvězdná noc v svět očí stem se dívá. A nad tou vrstvou jako ve pralese zas nová vrstva živých dojmů klíčí: bezsenné noci, v kterých duch se třese,třese jak v pavučině muška trpasličí, co obrovská dlaň s výše k ní se nese, dlaň Satana, jenž šíj a roh má býčí; pak dlouhé modlitby a delší posty a z odříkání duhy k nebi mosty, jež horkým dechem Samum vášně ničí. A v posled vrchem tupá resignace jak ropucha, jež vedle cesty sedí, den po dni na modlitbách, tuhá práce, závratná nuda z toho oka hledí a touha usnout pro vždy, umřít sladce, ti dnové jsou tak nevýslovně šedí a vlekou se v nic, v moře beze hráze: To všecko moh’ jsi čísti na obraze, otázek tisíc, však bez odpovědi. Však vůle silnější ta chvěje rtoma: Pán velký je, buď věčná jemu sláva, on asyl můj, v něm pouze duše doma, on zoře nesmírná, jež ve mně vstává, 195 on berla má, kde noha chví se chromá, on výmluvnosti mé jest žhoucí láva, buď veleben! Tak z rámu, jenž se stmívá, to volá, plesá, křičí, řekneš zpívá, to hosanna ta siná, bledá hlava! 196