Harem.

Harem. (K obrazu Jaroslava Čermáka.)
Aj, odkud sešly se tu z celého světa krásky ve mládí luzném květu v daň smutnou smutné lásky? Gruzinka usmívavá jak dítě vděků plna, jak motýl lehká, hravá a těkavá jak vlna. Řekyně vzácné krásy jak oranž temně zralý, jak noc havraní vlasy, zrak, slunce úpal stálý. A plavé, prostovlasé též dítě od severu, spí symbol v její kráse, taj v očí její šeru. Ta leží polonahá, ta v zrcadlo se dívá, 211 zrak oné noc je vlahá, jež hvězdné báje skrývá. Ta cosi roztržitě svým družkám v taji šeptá, ta nožkou bosou, dítě, koberce řasy deptá. Ta čeří chladnou vodu, již chrlí dračí hlava, ta k spirale zří schodů, snad pána očekává. Však hrdě u zdi v říze až po krk zahalenazahalena, zde patříc na vše cize dlí černohorská žena. Zde ona sfingou jesti, jí v očích hrůza čeká, šat pod zaťatou pěstí se chví jak větrem řeka. Ty oči plny hněvu, jak stín zde stojí sama a v druhých žertu, zpěvu je zkamenělé drama. Dost času má, až na ni v haremu dojde řada, až strhnou šat, kol skrání jenž malebně jí padá. 212 Dost času, handžar skrytý až rudou vlnou blyskne! Teď tlumí svoje city a k zdi se mlčky tiskne. Zří rodné svoje svahy bystřinou krve zryty, chat spálených zří prahy, zří hlavy na kůl vbity. Zří oheň na obzoru a krev na krbu doma, v svém nehne hlavou vzdoru, v svém bolu nehne rtoma. Ji eunuch šedobradý, bič jeho nepoleká... Slovanstva symbol tady v svém němém bolu – čeká. 213