Paní Heleně Modrzejewské.

Jaroslav Vrchlický

Paní Heleně Modrzejewské.
Bůh viděl Polsku poníženou, zdranou, na skráni s věncem hloží, v boku s ranou, v snu těžkém dlela, jejž jak orlů tlumy jen věštců jejich strhávaly dumy a výkřiky... Jak viděl ji tak sníti, tu rázem chtěl jí všecko nahraditi, co trpěla, i nachýlil se s výše, na bledé čelo, jež se v bolu chvělo, a v agonii políbil ji tiše. V tom polibku na Polsky svaté čelo, vřel tvůrčí duch, vzlet, něha, krása, síla, v tom polibku, Ty’s nám se narodila. Žal trpících i vítězících sláva, zpěv naděje i velkých vznětů láva, smích hrdliček ve hnízdě plném rosy, čím člověk úpí, chvěje se a prosí, čím jásá, roven bohům ve své síle, čím trne, na konec když dospěl cíle, čím stoupá za hrob až ku žití zdroji: 98 v Tvém umění se v jedno prisma pojí, jímž teprv kmitá velký člověk celý, půl athleta a zpola básník vřelý. V Tvém umění on vítá úsměv rána. Ó kněžko krásy, budiž požehnána! 99