Ballada psaná Zikmundu Winterovi

Ballada psaná Zikmundu Winterovi ke dni 27. prosince 1896.
Ty durdíš se na tu svou padesátku, leč co je platno všecko bouření? Líp šampaňského vyrazit již zátku, ať rozproudí se v šumném kypění! My radost máme a jsme nadšení, ne ovšem, brachu, že ti padesát, leč tolik květů že moh’ život svát ti do kadeři během těchto roků. Tvé dílo je tu, tož nás nech se smát, ať líbí se, či nelíbí se soku! V boj různých hesel, v malichernou hádku jak maják na skále ční umění, je tesej v balvan, či přeď na pohádku, kde život dědů vře i cítění. Ó dějiny! Toť moře vlnění! V své práci otců ducha cítil’s vlát, v své pergameny zahrabán a rád do minulosti zřel jsi chmurných toků, ji freskou zřel i drobnomalbou plát, ať líbí se, či nelíbí se soku. 107 Tu přikrojil jsi mnohou starou látku, tu myšlénky své jas i záření jsi pustil v světu odumřelou řádku, v měst zápisy, akt soudních horlení Tvůj padl šprým, jak zvonku zaznění! Čím hlubší sklepy, starých sudů řad na kantýři zřel’s historie stát, je načal’s, jak Ti blaze při tom moku! Tož nalil’s všem, jím všechny nechal hřát, ať líbí se, či nelíbí se soku! Poslání.
Pop, mistr, žák a panna, baba, kat, ó jakých postav šprým i majestát! Tvůj celý svět se dnes Ti staví k boku: „Dík za život, jejž uměl’s nám zpět dát, ať líbí se, či nelíbí se soku!“