Maličcí.

Maličcí.
Dnes pod jednu vše klesá úroveň a kolečkem je pouze každý v stroji, všech snah a skutků skrovničká jest žeň, dnes každý sprostý voják v šiku stojí, kde stačí sloupek, nač tam pochodeň? vždyť podivně se každý světla bojí, táž svíčka Bohu se i ďáblu pálí: tak v malém světě dnes je každý malý. Kdys nestačily Kapitólu fresky, vše pojmout, čím se chvěla lidská hruď, dnes na vignety jen i arabesky se scvrká vše, díc: „Hezky skromný buď!“ v plakáty geniů se skryly blesky, myšlenky zlato těkavá je rtuť, hrát na titana – vkus je zastaralý, jen z blízka posviť naň – je každý malý! Dnes v posměchu se všední bláto deptá, co nad prostřednost křídlem vzlétá výš, již bouří zdá se, co jen vánkem šeptá, a velká hora malou rodí myš; 142 mláď ignoruje vše, neb soudíc reptá, ku kritice než v čin hotova spíš; jak rakety jsou ideje, jež vzplály, a jejich vzlet i pád jest stejně malý. Ó století, jež prvním ve úsvitu jsi začlo Zory břesknou fanfarou, dnes reky schromlé neseš na svém štítu, tlum starců jen za mládež bujarou, dav mělkých sketů, lačných parasitů v rej tančících jen módy fujarou, již mní, že fráse z lepenky jsou skály, kterými spjatý jejich svět je malý. Chtí dobýt svět a imponovat světu jen kolportáže rykem titěrným, když pilně zapíší si na manšetu, co druhu druh řek’ slovem důvěrným, jak nosy z vosku zkroutí každou větu, a žurnál pranýřem dnes příšerným, co v dopise brk zradil málo dbalý, tam vbito svědčí, jak jich obzor malý. O písmenu se hádají a slovo, co boží duch se vznesl nad vody, zří podešvů jen vlastních na olovo, vše vykličkují hříčkou náhody. Ó písni, sirotku, ó kráso, vdovo, tvář vaše svůdná, plna lahody se v závoj smutku resignace halí, dnes ráje vyhnanci jste v ten svět malý! 143 Sta máte jmen, sta kapliček a chrámků si pro vás každý stranou staví zvlášť, na srdce tisíc, na ústa sta zámků, a ve všem podezření, lest a zášť, jen modernosti když vše nese známku a podle větru hbitě točí plášť, a síla, velkost? – Jaké ideály! čím větší zisk, tím šťastnější svět malý. Sta hesel, šiboletů, škol a půtek, sta model kolemkolem, a přec žádný bůh, a frásí tisíce a žádný skutek, jen hmyzu hemžení, ne zdravý ruch, sta osnov, plánů, kterým činu útek v začátcích zhacen, samý slib a dluh, a bělmo předsudků všech oči kalí, jež před sebe jen zří a v svět svůj malý. Tak prostřednost jen „Evoe!“ své vřeští kol pobořených pravdy oltářů, cíl velký hasne v drobném mlhy dešti, ne v rukách mecénů – leč kramářů se svíjí píseň, která zoru věští, i dílo malířů a sochařů, a nad vším smích se vznáší neskonalý: Ó jak jste malí, nekonečně malí! 144