Zákulisí.

Zákulisí. – Epilog XIX. věku. –
Akt pátý tragédie již se blíží, let málo, pro vždy spadne opona, vzduch katastrofy lidská ňadra tíží a pouta tradice i zákona. Ó století, tvůj let se k pádu níží a ten kdes jistě v bahně dokoná, v šer, v mlhu splynou velkých tváří rysy a zbude jen – tvé smutné zákulisí! Když elektrických lamp zaplanou svity, žhne celý sál jak bajná pohádka, kde hoří jasem stromy, domů štíty vše plno světélek a pozlátka, kdo pomyslí, v kout stmělý, oku skrytý že jitra báj se stají přesladká? Ty květné háje, mramorové vlysy, jak zdrané budou teprv – v zákulisí! Tu velký rek se scvrkne malým klepem, a hrdě světa scénou kráčel přec, tam potácí se titán v zmatku slepém střel dešti nahou nastavuje plec, 167 a v podstřeší se s bouřným srdce tepem rve s Musou neznámý jí milenec, a vše se v koncert jedné bídy mísí,mísí jak vetché cáry v šerém zákulisí. Jak v propadliště vše to propadává, i ďábli, svatí, dobří, bídáci, a ze všeho v sled zbývá velkost pravá, jež nejvíc ze všeho též krvácí, ční sama v poušti, Memnonova hlava, a zlobě sladkou písní odplácí, co krtkové se hemží, mloci, krysy ve stínu pod ní, v šerém zákulisí! Co velké, vždy se čile k světlu tlačí, jen mrzkost dole ve hlubinách vře, po vrcholech vždy světlý věštec kráčí, až k hvězdám výš se ducha vzletem tře; kdo slabí jsou, jen ochabují v pláči a prohrávají v žití kruté hře, laur lidstva nezří, v něm zří rmut a hnisy, a jak statisté mizí v zákulisí! Věk přijde nový. Vichrem starý smete bez revoluce, kterou začal on; štěp lidstva, dále svěží přes vše zkvete, z lyr pěvců nové doby zazní ton; ba v poušti idealů dlouholeté tam srdce lidské zpívá – věčný zvon, jenž silné duchem ku životu křísí, na scénu světa, ven, ze zákulisí! 168 Tak vítám vás, vy světla bohatýři! Vy mladí, kdož ví, šťastnější-li nás? Vám v hlavách prška ideálů víří, vám v ňadrech bojovný se zvedá hlas! Jak libo, zdeptejte nás jako pýří, vše ovládněte, uplvejte v ráz, puch hrobů cítím, v svěží vzduch se mísí: Zda sejdeme se světa v zákulisí? Pak zjeví se, co pravé bylo, ryzí, co bude, samo život, dále žít! Co z Promethea božské, tvůrčí mízy kdys trysklo v myšlenku a šlehlo v cit, a v sled když budem všichni jednou přízí, z níž kosmu duch tká valných světů třpyt, pak zmizí, oč jsme rvali se tu kdysi – Kde bude světa běh, kde zákulisí? 169