FANTASMAGORIE JESENĚ.

FANTASMAGORIE JESENĚ.
Když pavučin se nítě pletou po cestách, je to zvláštní cit, se zapálenou cigaretou do parku hned po ránu jít. Vše zkonejšené tu a stinné, ba sobě sám ty přelud jseš. Jak z cigarety dým se vine, i snové tvoji krouží též. Ne divocí juž, plni vášně, bezuzdní oři, v nozdrách dým, jimž v plen jsi vydal prostopášně své illuse i s mládím svým, Lečleč tiší s klidnou resignacíresignací, a přec ne prosti půvabů, 18 jak ten, který se v dálku ztrácí nad lesem zástup jeřábů! Jen listí tkneš se nohy špičkou a šeptá, šumí zlehýnka a zpola úsměvem a hříčkou hrá mnohá kolem vzpomínka. Na první vzlety první lásky, na dlouhé noci měsíčné, na podvazky, ramínka, vlásky a hlouposti ty rozličné. To vše juž bylo, bylo, bylo to dávno, dnes jsi moudrý též. A listí to jen zašustilo, tys nezavzdych’, ty dále jdeš. Ven z parku do polí přes spráhlé jdeš meze, jimž květ každý svad’, až uzříš obrátiv se náhle park v dálce za sebou juž stát. 19 Ve mlze jako přelud stojí pln stínu, šera, jako mrak, nad skrání se mu mlhy rojí a nad ním divě křičí pták. V tom slunce strhlo v posled ještě podzimku závoj mlhavý a rozsypalo perlí deště do lupení i do trávy. A duhy mihotavé vtkalo do korun buků, v šedý mech i vodotrysky rozehrálo, že tancovaly v plamenech! Jak přelud park ten celý svítil. Div rozum nad tím neztratím. To mládí moje, hned jsem cítil; však rozdíl – tam se nevrátím. A skoro byl jsem rád, když zhasly ty divy slunce, větru smích, v kterém se pavučiny třásly, když mlhou zněl a po mezích. 20 Sny dále se mi v cestu pletou, a dál se brouzdám mlhami, jsem hotov se svou cigaretou, však na druhou chuť přešla mi. 21