POZDĚ VEČER.

Jaroslav Vrchlický

POZDĚ VEČER.
Dosti čtení, přemítání, v oči padá tíž, i ta lampa z nenadání uhasíná již, ode stropu stín se sklání stále níž a níž. Stíny rostou na potopupotopu, z koutů houstnou čtyr, jak by křídla z nich od stropu roztáh’ netopýr, a myšlének zářných stopu stíhal jejich vír. A kol všecko zvolna splývá v jednu šerou změť; v dál se oko prázdnem dívá, 35 ptáš se: „Kde jsem teď?“ Voláš – šeř kol mlčenlivá jest jen odpověď. Tak to bude v hrobě asi. Smrti krok, pak vzdych, a juž spustí stinné vlasy kolem skrání mých, a pak stopí svoje řasy v zhaslých zornicích. Cos jen jako záblesk duhy šlehne k duše dnu, jak na vodě dálné kruhy, paměť šťastných dnů a pak noc a spánek tuhý, ale – beze snů! 36