SLOKY MELANCHOLICKÉ.

Jaroslav Vrchlický

SLOKY MELANCHOLICKÉ.
Jen trochu hudby zavřít v svoji duši, jen trochu světla v zřítelnici svoji, vždyť jako list, jenž v herbáři se suší, před námi minulosť stojí. Květ po květu když zvolna barvu ztrácí, list po listu se drobí, opadává... dí ret: Kde jsou, co zpívali v nich ptáci, když vesny zářila sláva? A v posled zbude květů suchá kostra bez vůně, lesku v troud a prach se chýlí jen minulosti, plísně vůně ostrá – Lesk, vůně? – Dávno juž byly! Tu slza, která skane na troud šedý, víc nepomůže skvrnou jsouc a blátem, 75 na žlutém listu zbudou květu sledy, a přece svítíval zlatemzlatem. Tak nad námi se ples a jaro mihly, zem vřela písní, nebe soucit lilo... Nad hrobem pak jen ruce dvě se zdvihly a láska, štěstí – vše bylo! 76