VŽDY V UŽŠÍ KRUH...

VŽDY V UŽŠÍ KRUH...
Vždy v užší kruh se zvolna člověk vrací po divých vzletech bujarého mládí, po bojích, útrapách a resignaci, po výsluní stín hledá, který chladí. Po plánech dalekých cest souší, mořem, na studovny se omezí kout malý, na křeslo se svou radostí a hořem, kde v dumách stráví, bohové co dali. I přáním brzy křídla odepíná ta zlatem vroubena a duhou tkána, vzpomínek sotva stará druž a líná jej vzruší v stínech noci, v zoři rána. Ať klidný nebo v svého vzdoru plášti jen vpřáhá se k své povinnosti pluhu, 132 a účasť cizí jako cizí záští mu blednou zvolna v stále užším kruhu. Snad je to dobře tak, neb oko klidné líp v podstatu a taje všeho vniká, a duch, jemuž jest šero jizby vlídné, na nejužší kruh, na svůj hrob si zvyká. V bod jeden z toho soustředí se lehce v to nic, zkad povstal, v kterém rozplyne se, jak chodci jest mu, prodlíti jenž nechce, když stíny rostou, ptáci ztichli v lese. A mlha podjeseně z lučin vstává, na meze hází juž lem svojí řízy a roste rychle, houstne šedá, tmavá a poutník v ní se mihne jen – a zmizí. 133