Štěstí.
To štěstí bez konce, jež nemá západu,
v němž jako řeka tichá
jdou dnové života ve hudby souladu,
to jen z tvých očí dýchá.
To z tichých tahů tvých jak záře měsíce
v noc padá mého snění,
v tmách hledá ruku mou a mluví nejvíce
ji tisknouc v zamlčení!
To štěstí klidné vždy, jak noci plny hvězd,
a hluboké jak moře,
v němž sama duše tvá zářící perlou jest:
Čím jsou mu trud a hoře?
Ó sama odpověz, co vždy nás provází
a žehná kouzly svými,
ať večer chodíme, když slunce zachází
pod stromy ztemnělými,
51
Aťať zříme na nebe, kdy jasnou oblohou
k nám z jihu spějí ptáci,
ať listí žloutnoucí nám šumí pod nohou,
a v mhách se obzor ztrácí.
Co z všednosti a tmy nás vírou vykoupí,
co křídla dá nám vždycky,
co věčnost proletí a před čímž ustoupí
sám osud gigantický?
To jisté vědomí, že v čas a nadšeně
své štěstí oceníme,
jest štěstím největším, po němž se blaženě
a sladce v hrobě dříme.
52