Bolesti.

Bolesti.
I přišly bolesti, odešly zaszas, jak přišly, odešly právě, však něco z nich zbylo, co v každý čas se zachvěje jak rosa v trávě. I přišly radosti, prudký jich žár vše spražil touhy a přání, však srdce být nemůž’ suchopár, když bolestí stopu si chrání. A ptáš-li se udiven po letech, odkud ta svěžest v tvém nitru? Tím věčná je, uzrál jsi v bolestech a tyto kynou vždy k jitru. 19 Mou hlavou táhne tichá idylla, jak nikým ještě sněna nebyla; po dobré noci vzbuditi se k ránu v tom vědomí, že celý dlouhý den, má myšlenka a duma a můj sen jsou zcela moje, zřít v své duše ránu, jak zvolna hojí se ve klidu tichém, a chuďas, pohne-li mých dveří víchem, že neodejde jistě bez almužny; dech kolem cítit jedné duše družný; na procházku se těšit ku poledni, pak trochem práce vyplnit den všední, a k večeru do blízkých zajít borů jen sami dva v přátelském rozhovoru, bez falše, shonu, lstí; v té víře pevné, že jak dnes bylo, bude zítra zas, nést krůpěj na dně duše svojí zpěvné, jež v svitu vlídných očí zaplá v jas a ryzí plá a temnem dále svítí – Což, Bože, zázrakem je také žití? 20