Šťastný lov krále Lovise.

Šťastný lov krále Lovise.
Král Lovis vyjel dubinou, jež spala posud v páře, si z rána na lov s družinou. Odleskem jitřní záře všem oštěpy se blýštěly... Tu u starého buku, kde rohů zněl ples veselý do žežulčina „kuku!“, královu oři v uzdu pad’ gnom sivý s šedou bradoubradou: „Můj králi, jsi mi příliš mlád, nezhrdej starce radou: Vždy v levo hleď, však v pravo jeď a co se netýká tě, tam nedej odpověď!“ Usmál se Lovis, hlavou kýv’, dost rád měl gnomů chasu; dál středem šlo to lesů, niv, ve rohů plesném hlasu. 116 Ha, vzácná laň! – Jí v zápětí? Ó jak lákala krále! Však radu gnoma v paměti, bod oře, cválal dále, jen v levo hled, však v pravo v před se pustil tmavou houští, ať mnohý pán a mnohý man do vousů vádu spouští, král dále hřmí, kde hvozd se tmí, kdo králi, rcete, v něčem kdy odporovat smí? Kde bystřina v duh tisíce v skal tříšti rozpěněná, na levo stála dívčice nad prádlem nachýlená. Zřel nahý prs král, plný bok, zrak nebeské pln vnady, leč bodl oře v prudký skok, pamětliv gnoma rady. Trh’ prudce uzdou na pravo, man za ním nerad pílí a brouká: „V hlavě nezdravo má dnes to náš pán milý, tu pustí laň, dál cválá v tmáň a nechá ujít sobě tak růžnou, zlatou skráň!“ Tak jeli v slunce úpalu den celý bez přestání, šer sedal si již na skálu, kus zvěře jeden ani v tom trysku nebyl uloven, 117 dnes bude návrat smutný! „Za kříž buď tesák vyměněn a zbroj za mnišské kutny! Ký ďábel do cesty nám hnal jen z rána toho gnoma? Líp u číše bych v šachy hrál a seděl v klidu doma! Což ani snad král nemá hlad, ni žízně nemá? Věru, to bych věděl rád!“ Král jako přikut na oři svou družinu hnal více, tu z tmy před nimi vynoří se čtverhran – šibenice! Na každém rohu klátili se oběšenci nazí, do sebe větrem mlátilimlátili, a jako had se plazí, syk’ jeden na druhého: „Hej! Už jede! Nám tu schází!“ a druhý: „Tak ho zavolej!“ a třetí, až to mrazí, křik’: „Mezi nás pojď v noční kvas, o půlnoci sem přijde sám velmistr náš – ďas!“ A rázem v prostřed čekanu cos rudou září vzplálo, jak tisíc žhoucích kahanů to tančilo a hrálohrálo. Jak suchý list, slyš větrem svist, na holi, na koštěti 118 z tisíců opuštěných míst dav čarodějek letí a oběšenci šourají se s šibenice dolů, s vrhcábů číší hourají a křičí v družném kolu: „Pojď mezi nás sem v noční kvas, o půlnoci sem přijde sám velmistr náš – ďas!“ To na levo zřel Lovis král, jen kříž udělal honem, a na pravo se dále hnal, znik chechtot za skal sklonem. Tak cválali, pot na čele, až z tmy jak z černé vlny hrad královský se vesele vynořil světel plný! S rachotem dolů padl most, výš trysk’ pak prudkým zdvihem, „Z vás každý na noc je můj host!“ král k manům děl a mihem u stolu již všem plná číš s úst sňala pečeť hrůzy i cvalu toho tíž. A s číší v ruce Lovis děl: „Na zdraví pijme gnoma! Bez jeho rady, kdož ví, žel, zda bychom byli doma! Za laní hnát se? – Nebezpeč nás mohla krky státi! Za ženou hnát se? Horší léč, 119 nechtěj se ani ptáti! A v pekelníků vnadidla dát slovo odpovědi? – Kam vedlo by? – Tož pravidla ať každý si z vás hledí: Na levo hleď, na pravo jeďjeď, a co se netýká tě, tam nedej odpověď!“ 120