Romance o čarodějníku Žitovi.

Romance o čarodějníku Žitovi.
Hvozd úpěl v živlů sváru. Však plném při poháru, kde krb plál, v teplu seděl pan Kuneš z Tatobyt; a kterak v ohně tanci snil staré o romanci a do plamenů hleděl, sem zlekán panoš vlít’. Hýk’ s uděšenou tváří: „Ó pane, zle se daří, sám ďas to s námi hraje, zda slyšel’s zníti roh? Most sám se hnul a padá, a skřípá svor i kláda, je pravda to, či báje, jak v hrad se dostat moh’?“ – „Kdo, osle?“ Rytíř houkne. V tom vítr plamen sfoukne na krbu, po tmě oba dlí proti sobě – v ráz 123 se rozletí tu dvéře, sem rusý muž se béře, však očí bleskná zloba nahradí krbu jas. „Žel, ruším vás, mně líto, jsem čarodějník Žito!“ – Psa sípá hlasem, v kterém se divný poškleb chvěl, „Co libo?“ – „Nocleh prosím, svou postel s sebou nosím i v koutě usnu šerém a nejsem nepřítel!“ „Nuž, čarodějník jsi-li,“ dí Kuneš „,kratochvíli nám ustroj, milý kmochu, chci s tebou v kostky hrát. Však opatř dříve světlo, jež vichru vání zhnětlo, zde zbylo vína trochu, leč po tmě nejsem rád!“ „To nejmenší jest péče!“ dí Žito a již v kleče do krbu, mdle jenž dýmal, cos zamumlal, tam pliv’, v ráz oheň výše trysknul, až k stropu divně blýsknul, leč Kuneš konev třímal, jas v sále byl jak dřív. 124 „Nu tohle povedlo se!“ děl Kuneš, chřtán svůj rose starého vína lokem. „Nu, kmochu, přisedni, sem nový pohár hostu! Z všech mého sklepa skvostů zpij nejlepším se mokem přes noc až k poledni!“ – V pěst pohár béře Žito. A mlask’ a děl: „Mně líto, že v břečce, limonádě se ztápíš noc i den, já lepším odměním se!“ A po staré sáh’ římse, kde v číší, džbánů řadě stál pohár zaprášen. Fouk’ Žito do poháru, hvězd tisíc různých tvarů, jež měnily se letem, se hravě mihlo kol. „Prach věků, dno je čisté!“ dí Žito – „prvkyprvky, mizte, co mrtvo, vzplaniž květem a šlehni v číše stvol!“ A z poháru to kypí jak rakety a šípy, jak perly v opálovém to lesku šumí, vře, 125 a Kuneš číši chopí a než ji v hrdle ztopí, v tom v trysku to již novém plá v číši v blesků hře. „To jiné víno, brachu! Ze stoletého prachu atomů stará síla vře – oživit ji, víš, v tom tajemství je všeho; z poháru bezedného jímž svět jest, hleď, by pila tvá duše! Vzhůru číš!“ Zas pohár v perlách blýská, jej Kuneš v pěsti stiská. „Kdes, chlape, jenom sebral ten božský malvazír?“ „Je, brachu, z Opatovic, jej opat pil i novic, já o kapku jsem žebral, jí zrosil vous i knír. A jedna v kníru řase jak perla uchytla se, ti hodní, dobří mniši když hostili mne tam, a tu jsem v živlů zlobě nes’ v kníru svém až k tobě, ji střásl v starou číši, věř, šlehla, drahokam! 126 A sotva ke dnu padla, v sta tisíc kapek zmládla, pan Kolda znal to víno, a nepřestal je pít, je píval Karel čtvrtý, své Václav prospal chrty, tak božsky při něm líno, však též chce – ženu mít!“ „Ta chybí nám tu pouze!“ křik’ rytíř, „o tu nouze! Když čaroděj jsi, račiž i ženu opatřit!“ – Křik’ Žito v zuřivosti: „Na jednom daru dosti ty nemáš? Ten ti stačiž!“ A pohár v krb již lít’... A blesk a třesk, řev hromu, i krov se zachvěl domu a mlha, tma vše topí, kvil větrů kolkolem – Když Kuneš protřel zraky, zřel vše kol skrze mraky, po Žitovi – ni stopy, on sám – byl pod stolem! 127