Slepý Milton.

Slepý Milton.
Když slepý Milton věčné verše Ráje svým dcerám předříkával, které psaly, nervosně rukou škubal límce kraje, Sese noře duchem v minulost, kde plály ty vidiny mladosti jeho smavé, jež od kolébky až v tmu jeho hrály. Však v hlubší tůně resignace tmavé jej vrhnul pocit mdloby, kterou schvácen je schytat nesved’ v tony dumně lkavé. I připadal si jak dub, který skácen, jak velká váza, jež rozbita v střepy, jak skalný tes, jenž marně sluncem zlacen. Co platen teď mu přelud velkolepý, jejž stkal z dum svých, co svět, jejž nosil v sobě, s nímž zpil se, bil se jako Simson slepý? 148 On, každé lidské jenž odolal zlobě, div nerouhal se nyní Bohu svému a k očím v slzách tiskl dlaně obě. Hlas varhan, veletoku epickému jenž taktem, ztich’ pod prsty jeho dcery, jež zdivena se obracela k němu. Proč náhle zmlk’? Vždyť veršů příval sterý kaskádou splýval s rtů vždy věštích otci? Proč slepé oko upírá v kout šerý? Jak cos by viděl ve své stálé noci! Tak v písni své se posud nezastavil, tak pohnut, dojat, schvácen, bez pomoci! Jak poutník, jejž sráz příkrý v skalách znavil. Tak divily se dcery – nevěděly, že Anděl před ním stál a přísně pravil: „Dost dlouho svět i život zřel jsi celý, máš pravdu, jsi jak skála, kterou zlatí v sklon slunce marně paprsk zlatoskvělý, Jsijsi jako dub, jenž skácen na souvrati, jsi váza v střepech; však’s měl času dosti, svět pojmout, dokud slunce zřel jsi pláti. Nuž, skálo, vydej žár, jejž od mladosti jsi pila ze slunce po řadu roků, byl půjčen ti jen, vrať jej bez milosti! 149 Nuž, strome, bleskem raněný v svém boku, šum snětí, vrať i všecky písně ptačí, vše vichry vrať v své básně veletoku! Než roztavíš se v marném srdce pláči, vrať, vázo rozbitá, své všecky vůně, dost měj, že Pán tě k tomu určit ráčí! Vše vyslov, čím tvá velká duše stůně, dřív nemáš práva, ustat ve své pouti, ni práva spočinouti v Boha lůně. Z dum vyrvi se! Což neslyšíš zas douti svých veršů moře? Pěj na rozkaz Páně, slyš pozoun soudu ve tvých pochyb proutí!“ A znik’, jak přišel. Milton vztýčil skráně a klesnout nechal obě svoje ruce, a náhle jako bystřeň s horské stráně Sese hrnouc všecko rve a trhá prudce, proud nových veršů z úst se jemu valil, co tahy tváře bleskly v tvůrčí muce. Prch’ tmavý stín, jenž okamžik jej halil, jak Agonistes vzpjal se plný síly, jak nadšení by číš si po kraj nalil. A dcery hrát a psáti nestačily... „Co, milý otče, rázem tak tě zhnětlo?“ se pozděj’ ptaly v odpočinku chvíli. „Já na okamžik,“ pravil „,postřeh’ světlo.“ 150