Golem.

Golem.
Golema z hlíny zhnět’ Bezalel rabi starý, vdech’ citů svých mu květ i srdce jaré žáry, vdech’ v každý sval i žílu mu vlastního já sílu, jíž svět podmanit práh’. A před starcem jak stál a koulel bystrým okem, Löw starý pýchou vzplál, nad žití veletokem jak stanul by, sáh’ ke dnu a jeho krůpěj jednu vyvážil v laur svých snah. „Na jeden aspoň mžik,“ snil rabi: „Co chcichci, mohu, jsem pouze trpaslík, však vůlí, citem Bohu se vyrovnám v té chvíli, já tvořil z vlastní síly, ó vznešený to cit!“ 151 A plaše jeho zor se rozhled’ jizbou tmavou, kelímků, pánví sbor kde mluvil s pecí žhavou, kde s folianty skříně nacpány k stropu líně svůj v prachu snily klid. Své dílo prohlížel a nezřel, jak je směšný, však sotva slovo děl, byl Golem k dílu spěšný, rost’ náhle, přeběh’ schody, ba plničký džbán vody na pokyn pánův nes’. Se stěny sutky strh’ a obrátil v nich písek, do pece dříví vrh’ a upravil řad mísek, k rozkazu starce bdělý, byl čilý po den celý, až k zemi večer kles’. „Již dosti!“ rabi prál, „již dosti pracováno, dost k službě jsi mi stál a zítra také ráno, jdi, spočiň, hochu milý, je nutno šetřit síly, to starý zákon jest.“ 152 Leč Golem jakby hluch výš rost a vzpřímil tělo, již zdál se být jen duch, jímž všecko oživělo a jak mu rostly údy, bylo ho plno všudy, co začít? Co s ním svést? Lvem zařval rabi: „Dost! Já pán a tvůrce velím! Chceš zkusit moji zlost? Po tobě kletbou střelím, jež zbojné syny světla do sirných slojí smetla, stůj, lehni, shon svůj ztiš!“ Však marný kmeta křik, byl obrem z hlíny Golem, vše kácel, třískal v mžik, jak vichr zuří polem, pak zatočil se prudce, pět hlav měl, čtyři ruce po kmetu vztáhl již. Kabalu rabi chyt’ a s děsným zaklínáním na leb mu hodil v kmit; však trpaslíka skráním stkal tím jen vínek hvězdný... Cit děsné hrůzy bezdný že starce schvátil v tom. 153 Jen „Jahve!“ v strachu hles’, pad’ na kolena hbitý, ne hříčka dum, leč běs to před ním zuřil lítý. „Ó pomoz, milostivý můj Bože, hříšný, lživý byl soud můj!“ – Zazněl hrom. A v tom sjel bleskný klín a Golem – hrstka prachu, však v záři Hospodin děl ku rabimu, v strachu jenž chvěl se jak prut holý: „Víš teď, jak vzpoura bolí – a to byl pouhý prach. Teď pochopíš můj bol, jak mně, Pratvůrci, bylo, když celé nebe kol se na mne rozbouřilo, když vlastní děti světla má pěst ve propast smetla, kde věky lkají v tmách!“ 154