VEČER.

Jaroslav Vrchlický

VEČER.
Kdy k sobě přisedneme, až v jizbu padne večer, co z ulic matné stíny se okny pořinou? Kdy v zrak si pohlédneme a ruku stisknem večer a srdcí do hlubiny rty k rtům se přivinou? Kdy všecko sobě řeknem? Ach, život za ten večer! Ó slyš, jak smutně zvony sem duní z předměstí! Vlastních se stínů leknem, jež v jeden splynou, večer ať cítí za nás ony pohádku o štěstí... 57