V.

Jaroslav Vrchlický

V.
My sešli se, jak často ve údolí běh tichých řek dvou nejednou se schází, za nimi horstvem cesta přes výmoly, rej přes vývratě, balvany a srázy, za nimi kaskady ve duhách par, rej Hamadryad, schovávačky s echem i flétna drozdů, v sosnách mraků cár a laňky plachý poskok pružným mechem, za nimi divé touhy, bouř a kypění, tříšť perlí společná na hladkém kamení. Teď klidně tekou celou noc i den, kol pilné práci v kraji žehnajíce, teď nesou vory, střeží chatek sen a zří jen žneček opálené líce a znají jen vln šepty vzájemné, rej libel, much, třtin zvěsty tajemné a vědomí, že plynou vedle sebe, v svých vlnách jedno že zrcadlí nebe 110 a naději, že přec po dlouhé pouti, až v pád se shroutí kdes v ústí, v moři, jednom ve prazdroji, vln tříští aspoň obejmou se, spojí. 111