VIII. VŽDYCKY!

VIII.
VŽDYCKY!
Jak staré písně variace se vrací časem do paměti, tak jedním slovem „vždycky!“ sladce své duše struny slyším zněti. Ach, vždycky! – kterak tklivě zní to, svět představ milých jak tím vstává, zřím sladká ústa, která dí to, zřím pohled, jenž mi s Bohem dává. My chtěli vždycky býti spolu, byť duší jen a myšlénkami, a vždycky v radosti a bolu – teď zbylo jen to „vždycky“ s námi. To zbožné přání! Brzy jinam se naše dráhy odchýlily, a oba rovni slabým třtinám, jsme plenem různých losů byli. 116 A sotva v slavných okamžicích, jichž dává život příliš málo, ať v očích žeh, ať slza v lících, dvé srdcí na se vzpomínalo. O sobě víc jsme nevěděli, nás moře spolklo – život lidský, a přec v těch mžicích život celý jsme spolu byli jak by vždycky. Těch málo světlých okamžiků se spjalo v jeden řetěz krásný, a oním „vždycky“ s tvojích rtíků se život vlídný stal a jasný. Nám oslazen tak číše zbytek a klidně jdem již ke hřbitovu; tak bez viny a bez výčitek jsme dostáli si plně slovu. 117