POKUŠENÍ.

POKUŠENÍ.
Má každý, kdo tu žije v dumách, v snění, kdo nad hmotu svých tužeb zvedá kalich, kdo velký kráčeti chce v středu malých, má trudné chvíle zlého pokušení. Je Kristus měl, když v poušti dny své trávil, a náhle Satan jak stín stanul před ním, jej lákal vlády slávou, žitím všedním, „Tvým všecko jest, jen koř se mi,“ když pravil. Je Sokrates měl, číš než s bolehlavem k rtům sklonil, viděl v duchu zašlé časy, zřel Aspasie vděk a žití krásy, jen odvolat a splynout s všedním davem. Je Hus měl v noci před svým upálením, i Arnold, Bruno, i Savonarola, vždy jedno slovo hmota „Zpátky!“ volá, však ideál dí: „Ne, plá vykoupení!“ 183 Je Luther měl, když bibli překládaje po Satanovi kalamářem hodil. Vždy z muk a bojů Spasitel se zrodil; je dobře nad strží se sklánět kraje. Ó, chvíle samoty, ó, chvíle postu, ó, chvíle dumy, přísné meditace, vy, nejtěžší myslících duchů práce, jste plny hloží s květy rajských skvostů! Svět, život, rozkoš, ženy políbení, vše dým a pára proti mužné síle; ó buďte požehnány, černé chvíle, vy asketické chvíle pokušení. Z vás jen se rodí člověk, olbřim pravý, dnes na Libanu, na Kavkaze zítra, a růžemi jsou všecky rány jitra, a urážky vše splynou v hymnu slávy. Nechť čelo krev a prach nechť kryje nohy, nechť slzy rosí chléb, jen prací, bděním lze projít ducha velkým pokušením a klidně si pak sednout mezi bohy. 184