VEČER.

VEČER.
To zvyk již starý jest, když sám jsem večer doma, že rythmu, rýmu spád zas chvěti začne rtoma, po suchopáru dne jak sladká náhrada; dech tají se a ret se táže: Co to bude? A srdce zpívá svou a spřádá sny a hude. Zda tklivá idylla či chmurná ballada? Zda prostý pouze verš, jejž sobě poutník říká, když zvonu slední kvil kdes mezi vrchy zniká? Zda drobná hříčka slov, zda břitký epigram? Zda mythus dávných dob pln symbolů a taje? Zda zbožná legenda či lidu prostá báje? – Cos v duši chvěje se, zřím do tmy sám... Snad cvrčka nota jen tak ostrá, kusá, táhlá, jak holou rukou svou by v ránu Bolest sáhla? (Ta rána pod jizvou vždy stejně živa jest!) Já nevím, naslouchám a slovo k slovu splývá, kdos za mnou stojí to a z mého srdce zpívá, já prachu dítě jsem – on posel hvězd. 186 Kéž jednou chtěl by se zmást, v citů vírném boji chtěl místo písně mi vzít z ňader duši moji a odletěti s ní, jí mír a úkoj dát, a v knihu veršů mých své „finis“ napsat za mne! V těch zvuků dojemnédojemné, a přec jen hříčce klamné snad šel bych poprvé a vskutku klidně spat! 187