Lesům.

Lesům.
Sem prchly jste, sem ticha do ústraní, sem z ruchu měst až do těch dumných strání, vás nezlekal ni temných roklin sráz, vám protivný hluk všeho Babylona a ticha hráz zde opilý křik jeho nepřekoná. Jak mudřec snící nad přírody tajem vy zříte kolem zkvétajícím krajem v tu tajuplnou jeho proměnu; vám v měkkou duši každý zvuk se tiskne a v ozvěnu vám z hloubi ňader stonásobný tryskne. Tam snivý hoch jde, hraje na fujaru, zde milenci zas v slunce bílém žáru a v sladkém šepotu rty šelestí; vy zachytnete každý tón, jenž duje, když ve štěstí ret ku retu se vroucně nachyluje. 72 Vám z nitra vzchází slunce ve purpuru a vstoupá, orel smělý, do azuru, i stíny noci, jež se plíží v dál; tak tryskne z ňader stejně v smíchu, v pláči ať radosť, žal a s námi k azuru neb zemí kráčí. A v bouře shon a v hromů dravé reje váš hrdý vzdor se ani nezachvěje a obrovskými svými rameny, když výhní nebe plá, v soucitu chytne blesk plamenný, než v ňadra země chvějící se slítne. Svár vichřice, jež kol se rozhučela, když v jho chce sklonit strmá vaše čela, rád slyším divoký váš hučet řev: jak moře zpěněné, když k nebi stříkne a jeho hněv přes meze věčnosti od země křikne. Tu hrudí vzedmutou děs vzteku běží, jak titani hned vespol v divé řeži se vaše větve v boji splítají, jak páže obrů ohebné a steré se zdvihají a rána za ránou už v kmeny pere. 73 Až zvrácen mnohý ku zemi se řítířítí, tu jeho hrob jest ve vřesu a kvítí, jak bránit chtěl se – větve vztýčené; však život zvolna ranami se ztrácí, až překlene jej jahodin plod a jej zakrvácí. Však stišeny a v jasu! v moře zlaté jak moře zelené se rozléváte; svět poesie vy jste zázračný, kde báj mi šeptá list a každá snětka sen oblačný, jež kouzlo nocí měsíčných sem vetká. Sta postav étherných zřím jak se nese, sta očí se všech stran se blýská, třese a v mlází slyšet tajné hovory; ba tichem tím, když v duši svoji hlednu. jak potvory zřím vášně usínat a padat ke dnu. 74