MÁJE V KOSTELE.

Jaroslav Vrchlický

MÁJE V KOSTELE.
Vstoup’ jsem v šero gotického dómu, však již na prahu jsem zdiven stál, vše zdi kolem stály v lesku stromů, u každého sloupu jeden plál, celá, dlouhá řada v presbytáři, kazatelna stopená v nich, září celý kostel vítězně se smál. Gotická jen úzká okna šerá přísně čněla nad bříz vrcholy, červánků všech žhavých z podvečera jimi tryskly zlaté plápoly; světlo v zeleň jásající padlo, odlesky se na všem kolem kladlo, v barev výskajících zápoly. Shora padlo světlo ve tvář světce, zdola chvěl se reflex mladých bříz, tak že nejmenší i úder štětce, každá vlna barvy, každý rys 34 mluvily o žití, mládí vznětu starou řečí dávno zašlých světů, kouzlem krásy vítězící kdys. A já ptal se mocném v udivení: „Což sem náhle vnikl velký Pan? Od všech sloupů i od každé stěny zelení bříz mladých obetkán? Což se hroby se životem míří? Což Bůh mračný v lesku barev hýří, v radosti háj změněn nářků stan?“ A já obraz v tom zřel doby příští s celou prvních epoch lahodou, s věků předsudkových celou tříští jak se pojí Psyche s Přírodou; knězem jak jest mezi nim Krása! To mi každičký list bříz těch jásá chvějících se i zde – Svobodou! 35