MASKA SMRTI.

Jaroslav Vrchlický

MASKA SMRTI.
Jak včera by to bylo... vzpomínám. To byl v maskarádě, v černém dominu do kouta postranního sálu sám jsem used’ vedrem znaven, schvácen do stínu. Pár kroků vířil tanec dál, já seděl sám – a přemítal. Pár bezvýznamných mask se mihlo kol, u číše své já sotva všimnul jsem si jich, mně z hobojí a fleten zpíval bol a z hrdel žen a sličných dívek lehký smích a pohár hořk’ na retu mém, mně kolem vše se zdálo – snem. Tu po chvíli jsem z dumy hlavu zved’, kdos proti mně se blížil, věru divný host, za krajkou domina jsem kostry lebku zhled’, šel přímo naproti mně... hnát a bílá kost... níž černé roucho splývalo....splývalo... dvé děr se na mne dívalo. Se zjevem této masky příšerná v mém mozku vznikla náhle divná důmínka, 52 když tato larva, z hnátů lucerna, svou poutí mezi stoly, tiše, zlehýnka se stočí ke mně, bezoká, že jistě zemru do roka. Co prožil jsem v té chvíli jediné, než maska Smrti přešla kolem stolu dál! Jak vše to zvláštní jest, ba, dětinné, však já to vycítil jsem, já se vskutku bál, v směs druhých zašla, živ jsem rád, mně balvan s duše spad’. A přece vím: To byla maska! Nic mne sklálo v prach a k zemi – hadrů kus a cár, z lepenky škraboška! Jak vskutku v líc bych právé Smrti patřil, v rozklad, zvrat a zmar, Mnoumnou projel mráz a děsu cit – Dík Bohu – dál šla – já chci žít! 53