VODNÍK.

Jaroslav Vrchlický

VODNÍK.
V barokním, řezaném rámci Schwaigrův hastrman se v protějším zrcadle shlíží... Ne víc malován, jak živ by, šklebný se blíží, ten vodstva poťouchlý pán. V mou práci dívá se, chechtá, mate verš i rým, jak měl by za lubem cosi, jak by tkal kýs šprým... „Vlez, hastroši, do rákosí!“ sám k sobě to do vousů dím... A sotva že jsem to šeptnul, k zrcadlu výš vzhléd’, vlas zlatý, úsměv, tvář sladká, višně zralé, ret – což není to ku písni látka? – mi vodníka zastřely hned. On jistě, vím, na schodech tušil myšky tichý krok, 81 že v zrcadle smál se tak blaze! jak by do svých ok nejkrasší dívku strh’ s hráze ve zpěněný peřeji tok... 82