Jarní symfonie.

Jarní symfonie.
Ó Majo, slétáš ve paprscích k zemi, ji denně koupáš světla ručejemi, jí život vlíváš každým novým dechem, až míza v poupata se žene spěchem, až zaleskne se v slunci kůra hladká na bříze, odkud šťáva kypí sladká, kam zástup mravenců se sběhne bdělý, kde motýl mihne se, kde bzučí včely. Ó Majo, trháš ledná řeky pouta, do zahrad vlhkého ty šlehneš kouta, kde bují kopřivy a malin keře. Lednáčky zaženeš ty na jezeře a v krátce nahradíš je vlašťovkami. Kol nahých skal zní jiřiček zpěv známý a přívozník, loď jehož spala v houšti, ji odvazuje, řetěz do ní spouští, co nad ním azurem šik čápů letí, za nimiž ze vsi pokřikují děti. Ó Majo, tebou ve hlubokém lese mech pohne se a třtina ta se třese, 11 laň plachá důvěrně se dívá z mlází a tryskem perly v ostružiny hází, jak běží kolouch přes mýtinu, v páře jež tmí se vlhké, kterou kmitá záře. I jahodí v příštího plodu tuše se chví, jak Dryada, ta stromů duše, by tkla se jeho lemem svojí řízy. Jak paprsk vever mihne se a mizí, zem duní, mech se čeří, kapraď kývá, tu datel ťuká a drozd jinde zpívá; ó Majo dobrá, měkká, velká, snivá! Jdeš světem, který trne udivený, jdešjdeš, v obličeji všecku něhu ženy, jdešjdeš, dlaně plny paprsků a zlata, jdeš, vajíčka hned v hnízdech kropenatá se zachví zárodky, se staré vrby, jež u potoka v dumách svých se hrbí, to prší jehněd jantarem a skále té zasmušilé, staré, rozvětralé proud stříbra stéká přes tváře a bradu; jdeš, tříštíš v duhy žernov vodopádů, jdeš, v struny měníš pružný mech a hladký, jdeš s písní milenců a s dechem matky, ba v samot okna poloslepá hledneš a prachem, špínou paprslek v nich zvedneš, jenž spal tam, na tě čekal, aby hráti moh’ vteřinu v nich, nežli se noc vrátí. 12 Ó Majo, lékaři ty, čaroději, ó tvůrce nejkrásnějších epopejí, jež zpívá srdce mládí ve rozpuku, ó bohyně, ó Muso, dej mi ruku, veď z města mne, v dál, modravé kde chlumy se točí v amfiteatr, kde šumí bříz mladých skupina na slunné stráni! Tam zaveď mne a těšící svou dlaní vrať úkoj srdci, duši požehnání! Tys mládí světa, Majo přespanilá, je v tobě povzlet, ruch a naděj, síla, je v tobě láska, milenci to vědí. Dva drozdi na větvici jedné sedí a nesplaší se, ty když kráčíš polem, a skřivan jásající v lánu holém ví, o hnízdo že postaráš se jemu, až svedeš k osení jej zvlněnému, by hlídal svojím zpěvem klasy příští, v jichž osinách se tvoje slzy blýští. Než přeletíš svět, až zví celá země, že’sže’s, MajoMajo, tady, ó pak slétni ke mně, jenž poslední z tvých dětí na tě čeká, jenž denně toužebně zří do daleka, zda v brilliantech řeka se juž taví, zda pod římsou vlašťovky hnízda staví, zda čápi letí, zda se z luhů kouří... Já větrů jarních rád naslouchám bouři, neb v nich ty vjezd svůj slavíš vítězící, 13 ó paní kosmu s vážnou Sibyll lící snů dětských plna! – Nechci z tvého klínu šperk jasu, květů, chci jen, řasy stínů by na víčka mi padly v spánku tiše, jak v rozkvetlé když sněženky máj dýše, bych tebou dotknut bez vědomí, sladce, skráň sklonil na ňádra té velké matce, ty jejíž dcerou jsi! – bych trpěl málo, by ještě v umírání se mi zdálo, že dobře tak, že všichni zde jsou šťastní a celý svět je velkou, krásnou básní! 14