Boecklin a Smrt.

Boecklin a Smrt.
Byl v plném sil svých rozpuku. Jej genius ved’ za ruku, zřel v moře tůň i v azur nebe, tu napadlo mu: „Maluj sebe!“ Pln žití, smíchu štětec vzal. Kdos, cítí náhle, vzadu stál, tvář obrátil – hle, právě za ním Smrt stála s děsným ušklíbáním. I cítil náhle v žilách mráz, byl slabší,slabší jeho štětce ráz i váznul hlas mu skoro v hrdle a barev tóny divně stvrdlé. Na svého hosta pohled’ blíž, zřel, kterak hlavu chýlí níž, a vidí, na skřipky on hrajehraje, a slyší divné, divné báje. Ty skřipky, na které hrál host, to vybělená sluncem kost, hnát smyčec, žíně, které kvílí, to dlouhé ženské vlasy byly. 38 A hrála Smrt: „Vše mam a klam, já tebe mám juž tu i tam, kam hneš se, za tebou se šinu a nevíš sám, tě k srdci vinu. Když lokáš z číše nadšení, jsem na dně její – zděšení, když barev orgie tě zpíjí, jsem pohřební v nich melodií. A dělej, co chceš, já tě mám, jsi můj a vše jest klam a mam, rci sám, co můžeš? Marné boje! když chci, je torso dílo tvoje!“ Tak hnátem dávala si takt a tónů ostrých katarakt se lil jak jiskry do tmy noční. „Nuž, máš-li chuť, svou práci počni!“ Však mistr jen se pousmál, zas pevnou rukou štětec vzal: „To sobě vymyslyla’s špatně, nuž škleb se věčně na mém plátně! Jsi stále za mnou, vím to, vím, měmně chytáš štětec – tomu rým, tu brk, tam štětec lámeš v kusy a vyhraješ – že tak být musí. 39 Leč to náš triumf jediný, se vnořit v žití hlubiny pod zrakem tvým, když nejvíc číháš, být tvůrcem, kde svou kosu zdvíháš. Já nevím – ty však nevíš též, kde všeho cíl, kde pravda, lež, ty slepě jdeš – já vidím pouze, co nesmrtelné v mojí touze. A tak jen dále za mnou stůj a stokrát řekni: „Můj jsi, můj!“ a hraj si dál a co chceš, zpívej, pitvorně k tomu hlavou kývej! Mně jedno, paní zubatá! Má duše divně dojatá před zrakem tvým jen chytá žití, jež nekonečnem plá a svítí...“ A bleskem štětec letěl dál, Smrt hrála, mistr se však smál, zvyk’ Smrti – neb se nepoleká, kdo tvoří. Ať si kmotra čeká! 40