Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“.
I.
I.
Jest dokonáno, mistře Ludvíku!
Jak druhdy ty smím pozdravit juž břeh.
Ach, cítím v ňadrech tisíc slavíků,
vzlet ku výši, polibků vroucích žeh,
v změť mávajících šátků, v pokřiku,
jenž zástupů se chvěje na ústech,
dlím s tebou hrdý člunu na pokraji,
na kterém s tebou jel jsem v moři bájí.
II.
II.
My spolu dvanáct let jsme svorně žili
a svorně taktem šel nám srdcí tluk;
jak milenec se ku milence chýlí
a chytá dech, já chytal sloky zvukzvuk,
ať hřímá, jásá, usmívá se, kvílí,
nad tebou skloněn, pozdní doby vnukvnuk,
jsem ptal se málo, komu zpěv tvůj vhod?
Mně líbil se, tož Pegasa jsem bod’.
52
III.
III.
A jeli jsme, jak tvůj hřměl hippogryf
přes vývratě a strže, moře, lesy,
kde sličný profil dívčí na nás kýv’,
kde příšery se smály skalin tesy;
nám zem a moře, hvězdy, jeden div
a srdce lidské – nekonečné plesy!
A jeli jsme a lámali jsme dřevce
a poslouchali na hradech hlas pěvce.
IV.
IV.
A poznali jsme starou pravdu zas,
že vždycky člověk týž byl a jest jeden,
ať k požitku jej volá lásky hlas,
ať záštím, zlobou k zločinu je veden,
že láska bůh jest, sobectví že ďas,
že pouze v srdci každý má svůj eden,
že v sladkou báj se přísná pravda halí,
že velký osud je a člověk malý.
V.
V.
Že pravda mívá tisícerou masku,
že jediná a vítězná jest krása,
že umělec vždy vchází v krutou sázku,
že jeho pád vždy jeho velkost hlásá,
že jiskra dřímající ve oblásku
je sestrou těch, jež vlasatice střásá,
že v posled vše do jedné ústí věty,
květ, zvíře, člověk, ba i valné světy.
53
VI.
VI.
Ta věta zní: Vše nechat jak to běží,
když nemožný jest každý malý vzdor,
v báj skolébat se, líbat líčko svěží
a s úsměvem přes každý přejít spor.
Jen oře, rozmar, pustit bez otěží,
ať letí prostorem snů, meteor;
svět před námi byl, bude po nás dál
a vítěz vždy jest, kdo se nejvíc smál.
VII.
VII.
A v středu ruin těch a v hádek zmatku
že bohyní vždy krásná žena trůní,
boj života nám mění na pohádku
a duši tím je, čím květina vůní,
je krásná vždy v svém každém nedostatku
a blah je, kdo se v přízni její sluní,
když měkké ručky na skráň se mu kladou,
byť při tom tajnou škrtily jej zradou.
VIII.
VIII.
To pro život. Však rovněž pro umění
nám báseň tvoje dala pel i med:
Lze nadšením jen uvést do nadšení,
lze smíchem něčím býti v moři běd.
Jen vzletem nad potřebu všední, denní
lze trysknout v azur, ideálu v sled;
vše obraznost je, ta vítězí všude
a rozum za ní vždycky kulhat bude.
54
IX.
IX.
A nad Merlina kouzelník je rým,
ten přes propasti vzdušné klene mosty,
dnes harlekyn, jenž chrlí žert a šprým,
a zítra zlatník, který brousí skvosty,
dnes balvan hněvu, zítra snění dým,
jsouť Eumenidy, Elfi jeho hosty,
dnes Asrael to, který všecko deptá,
a zítra Faun, jenž v ucho nymfě šeptá.
X.
X.
A nad vším rozmar, svrchovaný pán,
potřásá v smíchu svými rolničkami,
kde vhod mu právě, svůj zavěsí stán,
dnes v krčmu, zítra v hrad a pozděj v chrámy;
tu příšery zve, draky do svých bran,
tam dvorné rytíře a sličné dámy
a když je dostal v objetí – je nechá
a blázen třeba do měsíce spěchá.
XI.
XI.
Ach, humor! Lepší doby rajské dítě,
host vzácný u nás, skorem cizinec!
Tys nebeského ptáka chyt’ v své sítě,
jej zavřel’s v úzkou svojí stance klec.
Tam zpívá nám, žel, uniká nám hbitě,
jdeť analysa za ním, vetřelec,
pel s křídel stírá mu – však on se směje
dál na stránkách tvé věčné epopeje.
55
XII.
XII.
Homere hravý šestnáctého věku!
Ó rytíři, ó dámy, písně, klání!
Ó dobrodružství láskou zpilých reků!
Ó vzdechy dívek, vzněty krásných paní!
Ó laury pěvců, květy nahých vděků,
v tmu věků bude hořet vaše plání!
Ó sladké nesmysly a luzné hříčky,
ó lsti a žerty, vtipů různé kličky!
XIII.
XIII.
Jak vše to lidské, včera jako dnes!
Lze věru posud šťastným v světě býti,
jen třeba, skráň by volnou člověk nes’,
směl říci, co si myslí a co cítí,
ať jak chce vyje předsudek, zlý pes,
ať syčí pomluv zmije, dále píti
a dále milovat a dál se bít
a ve všem celý, plný člověk být!
XIV.
XIV.
Však přijde čas a vyláme nám zuby.
Co potom? Jen tvé dílo zbude světu.
Jak druhdy Camoens jícnem nad záhuby
je vznášej výš, jen v něm svou poznej metu.
Tu záští cení se, tam závist zubí,
prach zapomnění leží v čerstvém květu;
však to nás nezmate, my přistali,
sny naše zhráněny jsou v krystaly.
56
XV.
XV.
Teď vzpomínám, jak s myslí lehkou věru
jsem balvan chytil epopeje tvojí.
Ach mládí, mládí! Dnes v dum dávných šeru
se ztrácí duch, dnes váhá a se bojí!
Kdo zavinil to? Osud v každém směru
a blázen, proti tomu kdo se strojí.
Zde malomocní blázni jsou i svatí –
leč kdo mi těchto dvanáct let mých vrátí?
XVI.
XVI.
Však nadarmo přec nevyzněly snad
v té době realismu, nudy, špíny.
Tvá báseň byla čarovný mi hrad
a z prosy vedla vždy mne v život jiný;
já tisíckrát vstal, tisíckrát jsem pad’,
tvé básně balvan chytit nejsa líný,
jak Sisyf valil jsem jej rýmů mořem,
v něm zmizel se svou radostí i hořem.
XVII.
XVII.
Dnes u cíle jsem! Tobě, mistře, dík!
Též v duši slyším zvony znít, hřmít děla;
těch málo ovšem, kteří v tento mžik
vstříc kynou mi, když úloha má celá.
Ať hydry jícen po mně jedem střík’,
já slyším peruť šumět archanděla,
tvé poesie peruť, velké, ryzí,
a před tou všecko malé jest a mizí.
57