Anděl smrti.

Anděl smrti.
Spěl obilím jak větru van, šat z bolesti a z noci stkán, spěl, křídlem stínů zakryl dům, čí rty as přimkne ku svým rtům? Ba tichou naší jizbou táh’ a já ho viděl jako v snáchsnách, u děcka mého lože stál, já zachvěl se – a on šel dál. A minul čas a on tu v ráz k nám vrátil se, šel jizbou zas, šel obilím jak větru van, šat z bolesti a noci stkán. Nad čelem mým se zastavil, jež zápas roků unavil, co, nevím, v jeho vráskách čet’, já skoro cítil chladný ret. Kdo tenkrát za mne jen se chvěl, že bez kořisti nazpět šel? Zda ženy byl to tichý vzdech, jež viděla ho ve svých snech? 75 A minul čas a on tu v ráz k nám vrátil se, šel jizbou zas, šel obilím jak větru van, šat z bolesti a noci stkán. Já viděl ho a já se bál. On tiše v sny mé zašeptal: „Strom žití co má svadlé jen, je kořist má a je můj plen! Ta moje cesta v žití sad jen svadlých stane u poupat, jen mrtvých růží já se tknu, vy žijte dál, se těšte dnu!“ A pravdu měl. Kde najdeš snět, by nesvad’ na ní jeden květ? Kde hnízdo v hvozdě uzří zrak, zkad nespad’ jeden mrtvý pták? Ó ženo, která vedle spíš, té písni zdali rozumíš? Tys nejlíp zřela jemu v zrak, když clonil tě v svých křídel mrak. On z bolesti a noci stkán šel jizbou jako větru van, jak oblaků po klasech stín, tvé mrtvé poupě vzal v svůj klín. 76 Jak po bouři květ porosen, my zříme v světlo, vše nám sen, a udivení zříme v taj, kde smrt a život – jedna báj. Kde smrt a život – jedna změť, kde pouze „láska“ odpověď, by k novým květům zaplál strom – Ó buďme šťastni v citu tom! 77