Na vázu z dob rokoka.

Na vázu z dob rokoka.
Na půdě mezi starou veteší opřádá pavouk divné tvoje tvary, v jichž vypuklinách pavouk peleší; z dna tvého zápach plísně vane starý. Ó zřím tě, plna resed, balsamin jak’s pyšněla se na balkoně děda; teď minulost se z tvého lůna zvedá a stín. Co umělec snil, když tě urobil? Sluj skalnou z dob Ludvíka šestnáctého, bok škeblemi ti pěkně ozdobil, nad otvor fauna sklonil kosmatého; jak v hloubi nymf by stíhal frašný ples, za podstavec dal dva ohony rybí. Ach, v hlavě zrak, šupiny v chvostech chybí jim dnes. Tys rovněž měla slávy svojí čas. Na nový rok neb ku jmeninám darem tě neslo páže davu na pospas jak div a zázrak. Lásky štván pak žárem 90 za pážetem kavalír přišel sám, měl cůpek vzadu a kord po svém boku, frančinu špatnou na rtech, blesky v oku... Sen, klam! Tys lepších časů zřela ruch i zář, fanfáry honů i partie vodní; pak’s v pradědů mých přešla inventář, tě zkrátka odbyli jak staromodní. A přece vidím přes tu řadu let, jak smál se mnohý, laškoval a líbal, jak zvednout chtěl by, ochotně se shýbal, kýs tret. To mohl býti kotilonů řád neb náramek, jenž s dívčí smek’ se ruky. V tom zrádně měsíc plně oknem vpad’ a z parku zněly hudby dálné zvuky. Ze zásobárny starých anekdot ty nejvíc štíplavé bral starý abbé a s gustem zapouštěl v dam srdce slabé jich hrot. Tys ochotným vždy byla chránidlem, co’s viděla ran vějířem, co kynů, co úsměvů, jež byly vnadidlem, a psaníček co podstrčených v stínu! Ať v salonu, ať na schodišti v tmách, ať v parku nebo šeru budoirů, co’s veselých a smutných zřela párů jak v snách! 91 Ty přešly všeckyvšecky, jako stíny jdou. Oč ty jsou lepší, jež teď nad pokroví se kolem tebe skulinami strou, kdy mraky prodere se měsíc nový? Ó stará vázo, měsíční ten lesk je pouze svědek lepších tvojich časů, zří v prach tvůj stejně jako bez ohlasu v můj stesk! 92