Stará bída.

Stará bída.
Já krajem šel, máj právě byl, v květ každý strom i luh se kryl, jas, veselí, kam v dál jsem zřel, a nad osením skřivan pěl. Jas, radost všady, kam jen zrak se stočil, bílých od oblak až k černé hroudě, všady ples; měl zlaté vrásky v skráni les. Mně bylo volno po letech; zas trudu zbaven a pout všech, jsem člověkem se cítil zas, mne těšil každý travný klas. A měl jsem, zajásat si, chuť, v ten jas, v ten vzduch svou vnořit hruď a zavolat: Je krásná zem! Jak šťastný a jak rád tu jsem! V tom, záhyb cesty v údol níž kde stáčel se, já viděl kříž. Na tváři Krista – člověka, ta stará bolest odvěká. 93 Pod křížem seděl slepec kmet. Tvář vráska – celé moře běd z té šklebilo se postavy, šat cár byl k patě od hlavy. A děcko vedle – bledičká a drobná dívčí tvářička, květ, před časem kam padl sníh dob nevlídných a časů zlých. A v oku týž se výraz tměl, jejž na kříži výš Kristus měl; já srovnal boha – člověka, hle, v obou bída odvěká! A myslil v jarní patře kraj, v lesk nebe, v tento zemský ráj, kde kvítí plálo místo hvězd, ten slepec na tom nejlíp jest. V své noci tich a pohřben již, ku Kristu nemůž’ hledět výš, ni k bídě svého dítěte, jež v jistou zhoubu rozkvete. Přírody krásu nevidí, však rovněž ne chlad u lidí, on srovnávání nudy prost svou koupil draze lhostejnost. Já zachvěl se a dále šel, luh jarní se mi rázem ztměl, kol bída zela odvěká – Ó krátké blaho člověka! 94